Desiderium intimum 49/2

Napsal Severus versus Alan... (») 30. 7. v kategorii Desiderium intimum, přečteno: 18×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

DI - kapitola 49. - část II.

 

Skoro jako by mu chtěl ukázat, že nad ním má navrch. Koneckonců už si na to zvykl…

 

"Čas skončil," řekl rezonující hlas Mistra Lektvarů. Muž se postavil a vydal se dokola. Téměř každého počastoval slovem "Nešťastné" a vyčistil mu kotlík, což bylo v případě Zmijozelů nejhorším výsledkem v historii. Nejnižší známka, kterou obvykle dostávali, byla "Uspokojivé". Nebyli rovněž zvyklí na jízlivé komentáře, kterými je učitel obdařil. Pansy Parkinsonová, když Snape vyčistil její kotlík, byla tak vystrašená, že se nepohnula pár dobrých chvil a vypadala tak, jakoby ji někdo trefil paralyzujícím kouzlem.

 

Nebelvíři, vidíc co se děje, se na sebe dívali s vyděšenými tvářemi. Pokud Snape zacházel se zmijozeli takhle, co se stane, až se pustí do nich…

 

"Thomasi, to, co je vašem kotlíku, není ani vhodné pro vylití do kanálu. Troll a mínus patnáct bodů. Evanesco!"

 

Dean se vzpurně kousl do tváře a zíral do lavice.

 

"Finnigan… Pokud něco tak triviálního, jako držet se instrukcí, je pro vaše schopnosti příliš velkou výzvou, začínám mít vážné pochybnosti o vašem dalším vzdělání na této škole. Možná si budete muset v nejbližší době najít nějaké adekvátní zaměstnání… Filch nemůže vykonávat všechny povinnosti sám a potřeboval by pomocníka. Mám mu říct, že máte zájem?"

 

Seamus zrudnul a zaťal pěsti. Vypadal, jako by chtěl něco odpovědět, ale pronikavý pohled, který mu učitel věnoval, mu účinně zabránil v tom nerozvážném kroku.

 

"Brownová… Chápu, že Lektvary nejsou tak vzrušující jako lakování nehtů, ale naléhavě vás vyzývám, abyste je začala vnímat, jinak předčíte dokonce i Longbottoma."

 

Levandule byla tak červená, že se zdálo, jako by jí z vlasů stoupala pára.

 

Harry se na to díval a nemohl tomu uvěřit… Snape ještě nikdy nebyl tak hrubý. Z jeho úst se linul jed a rozežíral všechno, s čím se dostal do kontaktu. Vypadal, jako by se neovládal. Jako by ten hněv, který cítil, ta bouře, která v něm zuřila, nad ním převzala kontrolu a linula se z něj s proudem kousavých slov, kterými útočil na každého, ke komu se dostal.

 

A Harry si uvědomil důvod takového chování, ale k čertu, takhle to nenechá! Tohle bylo jen mezi nimi! Snape neměl právo vybíjet si na ostatních svoji frustraci!

 

"Longbottom!" Snapeův ostrý hlas přerušil Harryho myšlenky, a přitáhl mu pohled k Nevillově lavici, kde se profesor zastavil. V chlapcových očích spatřil opravdový strach, a výraz krutosti, který viděl na tváři Mistra Lektvarů, způsobil, že měl Harry opravdu zlé tušení. "Co to má být?" Vycedil Snape.

 

"Lektvar… O-Omlazení," zamumlal chlapec.

 

"To má být lektvar? V tom případě jste asi ještě nikdy žádný neviděl. To jsou pomeje, to není lektvar. Další selhání, Longbottome. Je mi špatně z vaší idiocie. Jste nejžalostnější student, jaký kdy chodil do Bradavic!" Slova udeřila jako bič a po každém slově se Neville chvěl víc a víc, nevědíc, kam s očima.

 

Harry slyšel, jak Hermiona vedle něj natáhla vzduch, ale nic neřekla. V jeho srdci se zdvihala tvrdá, ledová vlna, která rostla s každým ostrým slovem. Měl nervy napjaté jako luk a stěží je udržel na uzdě.

 

"Vaše hloupost a nesvéprávnost již dávno překročila jakékoli dovolené normy. Jste hanbou naší školy. Jste hanbou kouzelnického světa," pokračoval Severus krutě a díval se na skloněného chlapce s ledovou nenávistí a absolutním pohrdáním. "Už nebudu déle tolerovat vaši ignoracii a extrémní ibecilismus. Evidentně jediný způsob, jak vás něco naučit, je, abyste sám okusil následky vaší hlouposti. Vypijete ty 'pomeje', které jste uvařil. Možná, když ochutnáte vlastní selhání, začnete používat mozek pro jeho první zamýšlený účel. Samozřejmě, jestli ho vůbec máte, o čemž pochybuji." Mistr Lektvarů se pohrdavě usmál, když na studentově tváři uviděl tu příšernou hrůzu.

 

"Ne…" vyřkla tiše Hermiona a Harryho dlaně se pěvně zaťaly do pěstí. Sžírala ho ledová horečka. Jeho tělo se třáslo hněvem.

 

V tu chvíli mu Neville věnoval rychlý pohled s žádostí o pomoc, o záchranu.

 

A to bylo jako stisknutí spouště.

 

"Já to vypiju!" Oznámil Harry. Hlasitě a rozhodně. Všechny oči se přesunuly na něj. Severus ztuhl a na okamžik nehybně stál. Harry věděl, že to byla příliš viditelná provokace, než aby ji muž ignoroval, zejména proto, že studenti si už začali mumlat a přemýšlet nad tím, proč profesor nereaguje.

 

Nakonec se velmi pomalu otočil. Jejich pohledy se zkřížili a Harry měl zvláštní pocit, jako by vzduch zajiskřil. Něco v černých očích se na chvíli zachvělo, než se v nich objevily bouřkové mraky. Nebyl to pěkný pohled. Právě naopak. Zvěstovalo to opravdovou bouři.

 

"Nevyrušujte, Pottere!" Zasyčel Mistr Lektvarů a hlas měl jako ostří nože.

 

"Nalij mi trochu toho lektvaru, Neville." Harry odtrhl pohled od učitele, a podíval se na vyděšeného přítele. "A podej mi ho." Koutkem oka spatřil, jak Snapeova tvář zrudla zuřivostí.

 

"Nebudeš nic pít!" Vykřikl tak hlasitě, až někteří studenti poskočili, jak se lekli. "Ten lektvar vypije Longbottom!"

 

Harry se na Severuse tvrdě podíval.

 

"Už jste mi dal vypít různá svinstva… Jaký je v tom rozdíl?"

 

Trefil se. Snapeovi oči se rozšířily a něco v nich se protrhlo. Harry viděl, jak se ven valí cosi, co mělo zůstat skryté.

 

"Neboj se, Neville," pokračoval Harry klidně, když se Nebelvír díval z něho na Snapea a zpátky, a nevěděl, co má dělat. "Prostě mi podej ten lektvar."

 

Po těch to slovech se znovu podíval na Mistra Lektvarů, který vypadal tak, jako by měl brzo explodovat vztekem. Vysílal ho kolem sebe tak intenzivně, že by se ho mohl dotknout.

 

"Neopovažujte se toho dotknout i jen jediným prstem, Longbottome. Pokuste se to udělat, a přijdete o něj."

 

Neville téměř zbělal, a okamžitě uhnul s rukou, kterou natahoval ke zkumavce.

 

"Jestliže chcete obětního beránka, můžu to být klidně já." Poslední slovo Harry vyslovil s důrazem a jeho oči se zablýskly ocelovým odhodláním. "A jestliže máte špatnou náladu, měl byste si o tom s někým promluvit a nevybíjet si to na studentech."

 

"Jak se opovažuješ...?" Začal muž, ale Harry mu to nedovolil dokončit.

 

"Nedovolím vám špatně zacházet s mými přáteli!" Vyplivl a téměř křičel. Věděl, že se na něj všichni dívají, jako by zešílel. Postavil se Snapeovi. Snapeovi, který byl v takové náladě. Byla to téměř sebevražda. Věděl, že si to myslí. Ale jeho to nezajímalo.

 

Snapeovi obličejové svaly se chvěly. Viděl žílu, jak mu pulzuje vztekem na spánku, a v koutcích měl cosi, co vypadalo jako pěna.

 

"Tak ty mi 'nedovolíš'?" Zuřivost s jakou vyplivl ta slova, by mohla roztavit železo. "A co můžeš udělat, Pottere? Nemáš tu žádnou moc! Nemůžeš nic!" Výsměch byl v mužově hlase téměř hmatatelný. Vlnil se ve vzduchu, a smál se Harrymu do tváře.

 

"Ach, mohu mnohem víc, než si myslíte…" Vycedil Harry, a vracel Snapeovi jeho vražedný pohled. Jako by mu chtěl pohledem odkrýt skrytý význam těch slov. Ale buď to na muže nemělo žádný efekt, nebo ho to rozzuřilo ještě víc, protože se po chvíli ozval chraplavým hlasem:

 

"Skutečně? Nemyslím si, Pottere. Nezáleží mi na tom, co uděláte nebo řeknete. Vaše domýšlivost…"

 

"Možná ne vás," přerušil ho Harry a cítil, jak nad ním netvor uvnitř převzal kontrolu. Pohár přetekl a jeho obsah se vléval do jeho mysli, zastínil mu úsudek, jeho klid a povolil všechny brzdy. "Ale profesora Brumbála by to určitě nesmírně zajímalo."

 

Postřehl v černých očích jasné, ohnivé světlo. Tak náhlé, jako by to byl jen záblesk. Mezi oběma už nyní zuřila bouře. Už nebylo nic, co by je zastavilo.

 

Snape se pohnul dopředu, opřel ruce o Harryho lavici a vpálil se do něj zrakem plným nenávisti a plamenné zuřivosti. Byl to pohled člověka, který už dávno překročil hranice vzteku a ocitl se na opačné straně.

 

"Vyhrožuješ mi, Pottere? A kdo jsi, že mě chceš vydírat? S tím nepočítej! Nezajímáš mě ani ty, ani tvé názory! Jsi jen žalostnou kopií svého zatraceného otce! Nic víc!" Slova ho udeřila tvrdě a zaryla se hluboko. Harry měl pocit, že začíná ztrácet dech. "Máš se za někoho zvláštního? Myslíš, že někoho zajímáš? Zapamatuj si, že jsi jen nešťastná, bezvýznamná, bezcenná nula! Že jsi a vždy budeš nikým! Rozumíš? Nikým!"

 

Harrymu se prudce rozšířily oči. Pocítil náhlou, nepopsatelnou bolest v hrudi, jako by ta slova protrhla všechny jeho bariéry a rozervala jeho srdce na kousky. Nemohl dýchat a měl pocit, že se jeho plíce zasekly a přestaly fungovat. Něco v něm umřelo. Náhle a nevratně.

 

Nikým…

 

Nikým…

 

Nikým…


To jediné, nenápadné slovo vibrovalo okolo něj, čím dál hlasitěji a hlasitěji…

 

Vždycky měl naději… A teď… teď už mu nic nezůstalo. Jen pravda, hozená do tváře. Jakby už na ničem nezáleželo. Nic, co všechny ty měsíce… nic.

 

Ať to přestane tak bolet… pomyslel si a obraz před jeho očima se začal rozmazávat. Ať to zmizí! Nechci to cítit! Nechci!

 

Snape dál cosi říkal, ale už nebylo srdce, kterému by ta slova mohla ublížit a trefovala se jedině do prázdna.

 

Harry cítil, že po jeho tvářích splývá něco horkého a vlhkého.

 

"…a kdy si konečně zapamatuješ…" Mistr Lektvarů se zastavil tak náhle, jako by si ukousl jazyk. Harry, navzdory mlze před očima, spatřil, že se Severusovi oči abnormálně rozšířily, a na jeho tváři se objevil… strach. Všechen hněv se náhle a nečekaně vypařil.

 

Harry se neodkázal ovládat. Viděl, že utrpení, které cítí, je na jeho tváři vidět, ale nedokázal ho skrýt. Kolem krku jako by měl smyčku. Pod víčky mu plál oheň. Další slzy se pomalu valily po jeho tvářích.

 

Snape ohromeně stál. Jeho tvář pobledla a na zamračeném obličeji se objevilo něco jako zoufalství.

 

Musím se ovládat, pomyslel si Harry, a přikryl si oči dlaní, i když pochyboval, že by kohokoliv oklamal.

 

Kdyby jen ta bolest… prostě zmizela…

 

Ale jak se měl, do háje, ovládat, když se jeho svět rozbil na kusy?

 

Tolik času přešlo, než překonal překážky, musel tolik vydržet, jen aby nakonec slyšel to samé, co slyšel před několika měsíci… jako by se od té doby nic nezměnilo. Jako by to všechno… nic neznamenalo.

 

Nic. Nic. Nic!

 

Ruka, která mu překrývala oči, se nekontrolovatelně třásla. Z celé síly se kousl do rtů a tlumil v sobě vzlyk, který se snažil dostat přes jeho ústa a hořící hrdlo. Dokonce si nevšiml, že se kousl. Zjistil to, až když ucítil v ústech chuť krve.

 

A také… se předtím mýlil. To nebyl výčitky svědomí. Snape nebyl schopen cítit něco takového… Od samého začátku to vše bylo jedině… pohrdání.

 

Prudce se zachvěl a vydal ze sebe hluboký oddech a na poslední chvíli polkl vzlyk, který otřásl celým jeho tělem.

 

"Harry? Všechno v pořádku?" Tichý, jemný Hermionin šepot vedle něj přerušil panující ticho v místnosti. Harry neznatelně přikývl hlavou, aniž by odtáhl dlaň od očí.

 

Musí zhluboka dýchat a uklidnit se. Ovládnout se. Musí. Nemůže… musí…

 

Pomalu spustil ruku a setřel si slzy z tváře. Jeho zamlžený pohled padl na němou, temnou postavu stojící před ním.

 

A v tu chvíli bylo hrobové ticho přerušeno zvukem zvonku, který se rozléhal chodbami hradu. Ale v třídě dál panovalo ticho.

 

"Vypadněte." Snapeův hlas se zdál podivně přidušený. "Potter zůstane."

 

Harry zavřel oči. Teď už mu bylo všechno jedno.

 

V místnosti se ozval šum, když se studenti začali zvedat z míst a sbírali si svoje věci. Nikdo se neozval.

 

"Harry… počkáme na tebe za dveřmi," pověděla jemně Hermiona a pohlédla na svého přítele se soucitem smíchaným s hlubokými obavami.

 

Přikývl, automaticky se sehnul pro tašku a sbalil si svoje věci, ačkoliv si neuvědomoval, co dělá. Studenti pomalu opouštěli třídu.

 

Harry odložil tašku a podíval se prázdným pohledem do stěny. Snape celou dobu stál před jeho lavicí, jakoby mu vrostly nohy do země a nemohl se hýbat.

 

Ve chvíli, kdy se dveře za posledním studentem zavřely, Harry pocítil záchvěv magie. Rozpoznal kouzlo soukromí. V místnosti panovalo hluboké ticho.

 

"Vyprovokoval jsi mě, Pottere." Severusův napjatý hlas přerušil divné mlčení. "Nikdy nevíš, kde leží hranice, kterou nemáš překročit. Vždy jsi byl…" Severus se náhle zastavil, jako by si to na poslední chvíli rozmyslel. "Nemyslel jsem to tak," dodal po chvíli mlčení, když Harry na jeho slova nijak nereagoval. "Nechtěl jsem to říct. Rozzuřil si mě. Kdybys nezačal…" znovu se zastavil. "Nemůžeš brát vážně, vše co říkám. Přeci mě znáš." V jeho hlase zaznělo zoufalství. Když Harry dál nic neříkal, nejistě se ozval: "Pottere?"

 

"Vždycky jsem pro tebe byl nikým," pověděl tiše Harry, tak jako by Snape vůbec nic neřekl. Tak jako by se dveře před chvílí nezamknuly. A jakoby mluvil do zdi, na kterou se díval. "Nikdy jsem pro tebe nic neznamenal. Byl jsem hloupý, když jsem si myslel, že bych pro tebe kdy mohl být něčím víc…" na zlomek vteřiny zaváhal. "…než jen někým bezvýznamným."

 

"Řekl jsem to, protože…" začal muž, ale Harry mu nedovolil to dokončit. Ani jedno slovo, které teď Severus řekl, pro něj nemělo význam. Vlastně je ani neslyšel, jako by se odrazily od něčeho chladného a tvrdého, co vyrostlo okolo Harryho.

 

"Měl jsem takové tušení," přerušil ho stejně tichým, zlomeným hlasem, a stále se díval neurčitým pohledem do stěny. "Já… chtěl jsem získat tvé srdce. Tak moc jsem si to přál. Myslel jsem, že se mi to podaří… Že se dostanu přes všechen ten chlad, opovržení, nenávist… ale nepodařilo. Neuspěl jsem."

 

"Pottere, poslouchej mě… To, co říkáš, je absurdní. Přeci dokonale víš, že…"

 

Ale Harry neposlouchal. Slova z něj plynula. Neodkázal je zastavit. Ze zlomeného srdce se mu linul měsíce hromaděný žal. Všechno, co v sobě dusil, co vždy tlačil až na dno - do nejtemnějšího a nejvzdálenějšího koutu. Teď se to všechno uvolnilo. A plynulo to přes jeho ústa.

 

"Jak jsem mohl být tak hloupý? Teď už chápu. Chápu, že po tom všem, co jsme přešli, přes všechny ty měsíce, kdy jsem o tebe bojoval, že celou tu dobu… jsem pro tebe nic neznamenal. Od chvíle, kdy jsi mi to poprvé řekl ve třídě… nic se nezměnilo. Absolutně nic. I nikdy se nezmění. Vždycky pro tebe budu… nikým." Jeho hlas se náhle zlomil. Jako by váha těch slov byla příliš velká, aby ji mohl unést. Zavřel oči a nabral vzduch do sevřených, bolavých plic.

 

Chvíli panovalo ticho. A v tu chvíli uslyšel Severusův šepot, jako by byl jeho hlas příliš oněmělý, než aby dokázal ta slova vyslovit hlasitěji:

 

"Nejsi pro mě nikým."

 

Ale Harry tomu nevěřil. Teď to byla jen prázdná slova. To, co bylo řečeno, už nemohlo být vráceno. Vznášelo se to mezi nimi, a stávalo se to překážkou, přes kterou se nemohlo nic dostat.

 

"Nikdy už se nedozvím, jaké to je, být… chtěný. Když na tobě někomu záleží. Nepocítím to…" Dotkl se své hrudi tam, kde měl srdce. "…to něco… tady." Hluboko si povzdechnul, a přál si zbavit bolesti, která začala svírat jeho hruď. "Víš, je to legrační… vždy jsem pro všechny byl nikým. Asi to tak má být…"

 

A to byl konec. Poslední kapka spadla. Nezůstalo v něm už nic, co by mu chtěl říct.

 

Zvedl se z místa a poprvé od začátku celého rozhovoru se podíval na Snapea. Mistr Lektvarů byl nezvykle bledý. V černých, rozšířených očích se objevilo hluboké rozrušení. Napjatá tvář se snažila nabrat zuřivý výraz, který ovšem nevydržel víc než několik vteřin, protože ho rychle nahradila… vina.

 

Harry sáhl do kapsy a vytáhl zelený kámen. Chvíli ho pozoroval a držel v dlani.

 

Vázalo se k němu tolik vzpomínek… tolikrát byl šťastný, když na něm viděl zář…

 

Odpověz.

Všechno v pořádku, Pottere?

Přístěnek. Teď.

Ššš… Všechno je v pořádku, Pottere, zítra se o tebe postarám.

Přijď.

Proč ještě nespíš?

Dobrou noc, Pottere.

 

Ale teď ty vzpomínky… už pro něj nic neznamenaly.

 

Povzdechl si a odložil kámen na lavici.

 

"Už ho nebudu potřebovat," pověděl tiše.

 

Snape už se na Harryho nedíval. Měl spuštěnou hlavu a díval se kámen ležící na lavici. Pomalu zvedl ruku a váhavě se dotkl zeleného povrchu. Dlouhé prsty se chvěly.

 

Po chvíli se z jeho úst ozval hluboký, chvějící se divný šepot:

 

"To… ne. Moje chování… bylo…"

 

"Nechci to slyšet," přerušil ho Harry. Muž pomalu zvedl hlavu, jako by to pro něj byla ta nejtěžší věc. "Požádám o přidělení trestů jinému profesorovi," pověděl Harry, hlasitěji než předtím a ohnul se pro tašku, ležící na zemi. Přehodil si ji přes rameno a naposledy se podíval do tmavých očí Mistra Lektvarů. Oči, ve kterých zuřila… už ne bouře. Něco mnohem hlubšího, blikající jasnými záblesky. "Sbohem… profesore Snape."

 

Přes mužovu tvář přeběhl stín, když Harry vyslovil ta poslední slova, ale nic víc už nespatřil, protože se otočil a odešel. Když překročil práh třídy, a dveře se za ním zavřely, pocítil… jako by za nimi nechal část sebe.

 

 

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel třináct a sedm