Desiderium intimum 51.B/1

Napsal Severus versus Alan... (») 30. 7. v kategorii Desiderium intimum, přečteno: 16×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

DI - kapitola 51. B - část I.

Stíhán stínem

Koupelna byla opuštěná. Harry jí proběhl, zapadl do první kabinky a zavřel se v ní. Odhodil tašku na podlahu, usadil se na zavřené toaletě, sundal si brýle a skryl tvář do dlaní.

Nevěděl proč, ale Snapeovo chování na hodině ho úplně vyhodilo z rovnováhy. Myšlenky mu šíleně vířily v hlavě a srdce v hrudi se nechtělo uklidnit.

Chtěl prostě zapomenout. Chtěl ho prostě nenávidět. Ale Snape mu to nedovolil. Bylo by o mnoho jednodušší, kdyby se na něj celou tu dobu nedíval zkoumavým pohledem, kdyby ho nesledoval na každém kroku, kdyby se Snape choval jako vždy. Jako hnusný, podlý, nespravedlivý bastard, kterým všechny ty roky byl. Bylo by o mnoho lehčí, kdyby Snape zesměšňoval, odebíral body, vysmíval se Nevillovi, hanil Nebelvíry… Harry by se pak mohl soustředit na odpor a myslet na to, jak ho nenávidí a jak je dobře, že už to všechno skončilo.

Vzpomněl si, jak Snape beze slova míjel jeho nepovedený lektvar, jak radil a pomáhal, jak neřval na Nevilla za zničení ingrediencí… a věděl, že by se měl cítit neochotu a znechucení, ale cítil jen narůstající frustraci a hněv, který se rozpínal v jeho těle jako jed, protože věděl, čeho chce Snape takovým chováním dosáhnout. Ten podlézavý, děsivý parchant dělal všechno, jen protože dokonale věděl, že to funguje. Snažil se tak uklidnit situaci, uklidnit bouři, kterou vyvolal. Byl jako vlk, který si oblékl ovčí kůži, aby mohl přijít co nejblíže ke své oběti. Byl dravcem při lovu. Postupoval pomalu, krok za krokem, obklopil Harryho svojí přítomností, aby ve správném momentě… zaútočil a stáhl ho zpět do své díry.

Harry si promnul oči.

Jestli se takhle chce Snape chovat už navždy, na každé, doslova každé lekci… neměl tušení, jak to vydrží. Nebo jak to přežije.

Nemůže mu to dovolit. Nemůže dovolit, aby si Snape i jen na sekundu myslel, že to, co dělá, má na Harryho nějaký účinek, že to má na něj nějaký vliv. Musí mu ukázat a dokázat, že s ním nechce mít nic společného, že jeho činy nemají žádné výsledky, že Harry se nenechá vodit za nos, a že dokonale ví, co Snape zamýšlí.

To si ten bastard opravdu myslel, že to stačí? Že stačí pár pohledů, několik gest a Harry za ním přiběhne jako ufňukané štěně? Och, ne! To se určitě nestane. Nedovolí… nedovolí, aby se po té cestě vydal po druhé!

Položil si brýle na nos a podíval se na dveře, jako by byly jeho největším nepřítelem. Bujela v něm zlost. Zatlačil ji až na samé dno žaludku, a rozhodl se, že počká, až stráví to cosi ostrého a tvrdého, a teprve tehdy, když ji bude potřebovat, vypustí ji na svobodu.

Ale teď už musel jít. Nevěděl, kolik času uplynulo, ale domníval se, že to bylo okolo deseti, patnácti minut, a nechtěl, aby ho Ron a Hermiona začali hledat a vyptávat se, kde byl tak dlouho. Sklonil se k tašce a vytáhl z ní neviditelný plášť. Lepší bude se schovat. Přeci jen byl ve sklepení. Nechtěl se po něm pohybovat o samotě, zvlášť okolo třídy Lektvarů.

Přehodil si tašku přes rameno, pevně stiskl plášť, vyšel z kabinky a zamířil ke dveřím. Venku panovalo ticho. Povzdychl si a opatrně stiskl kliku. Dveře se otevřely s tichým zaskřípěním, a ten zvuk se s echem ozval chodbou. Harry se ušklíbl a zatlačil na dveře víc, vyšel ven, a v polovině kroku se zastavil, jako by ho zasáhlo paralyzující kouzlo. Na druhé straně chodby stál Snape. Držel ruku na klice dveří do učebny Lektvarů, kterou se chystal zamknout a široce otevřenýma očima se díval na místo, kde stál Harry.

I v Bradavicích nebylo normální, aby se dveře samy otevíraly.

Zatraceně! Vždycky, vždycky měl takovou smůlu! Musel vyjít zrovna teď! Kurva! Kurva! Kurva!

Harry nepohnutě stál, a proklínal v mysli všechno, co mu podsunula, a slyšel tlukot vlastního srdce. Dveře do koupelny byly široce otevřené, ale nemohl je teď zavřít. Nemohl udělat žádný pohyb. Bál se, že i ten nejtišší šelest by ho mohl prozradit.

Viděl, jak se Snapeovi oči přimhouřily a zkoumaly prostor přede dveřmi. Harrymu vyskočilo srdce až do krku, když ty černé oči spočinuly přímo na něm, a byl si téměř jistý, že ho Snape vidí, že cítí jeho přítomnost, že ví…

Ne, to bylo hloupé. Musí se uklidnit. Nemohl ho přeci vidět. Možná si prostě jen bude myslet, že to byl nějaký přelud… ano, přelud, který dokáže otevřít zavřené dveře?

Po krátké chvíli se Snape otočil zpět k třídě Lektvarů a Harry málem omdlel úlevou. Muž zamkl dveře do učebny, otočil klíčem v zámku a schoval ho do svého hábitu. A pak, k Harryho hrůze, se otočil a zamířil přímo k němu. Chlapec uskočil na stranu v tu samou chvíli, kdy muž sáhl po klice, aby zavřel otevřené dveře do koupelny. A v tu chvíli se stalo několik věcí najednou. Snape ztuhl, chřípí se mu zachvělo, když se zhluboka nadechl a ucítil sladkou vůni vanilky, a na okamžik zavřel oči, jako by ucítil zvláštní potěšení. Harry se přitiskl ke stěně, a cítil náhlý tlak na hrudi. Jeho srdce bilo už taky rychle a silně, že měl pocit, jako by bylo dokonale slyšet v celé chodbě.

Jeho vůně. Snape cítil jeho vůni. Jeho zatracenou vůni!

Muž otevřel oči a jeho pohled se na zlomek vteřiny zaměřil na stranu, přímo do místa, kde stál Harry a probodl ho pohledem, který způsobil, že se mu podlomila kolena.

A to bylo všechno. Nic neřekl. Neotočil hlavu. Neudělal žádný pohyb. Prostě zavřel dveře, narovnal se a už se ani jednou nepodíval směrem, kde se Harry tisknul ke stěně, a vyrazil chodbou. Chlapec se díval na černý, vzdalující se hábit tak dlouho, dokud Snape nezmizel za rohem chodby a teprve pak se odvážil vypustit vzduch. Odsunul se od zdi, sesunul se na podlahu, a stále cítil v žaludku ty podivné pocity.

To bylo těsné. Opravdu, velmi, velmi těsné…

Zhluboka se nadechl. Do knihovny dnes nepůjde. Měl toho dost. Měl dost té hodiny, toho napjetí, a hlavně měl dost Snapea. Nechtěl na sobě znovu cítit ten pohled. Chtěl si jen odpočinout. A přemýšlet, co by měl dělat, aby přežil další takový týden…

***

Harry strávil celou sobotu v ložnici a ve společenské místnosti. Nechtěl narazit na Snapea. Vlastně ho nechtěl vůbec vidět, ani z dálky, která dělila Nebelvírský stůl od učitelského. Ron mu přinesl snídani a Dobby oběd. Na večeři neměl náladu. Využil svůj volný čas, aby dohonil učení z několika předmětů. S výjimkou lektvarů. Ron se na něj trochu naštval, když s ním Harry odmítl hrát Řachavého Petra, a tak šel ryšavec hrát s Nevillem. Hermiona strávila odpoledne v knihovně, takže Harry nakonec zůstal sám. Odháněl myšlenky, které mu útočily v mysli a vzpomínky co čekaly za rohem, připravené každou chvíli na něj skočit. Snažil se, jak mohl, a odháněl je učením, ale pořád zůstávaly v jeho podvědomí, a mařily jeho snahu.

Ale alespoň měl jeden den relativního klidu. Jeden den, ve kterém ho nesledovaly ty černé oči, nečíhaly za regály schované ve stínech. Ano, seděl tu, v teplé společenské místnosti, obklopen knížkami a hašteřícími se studenty, a mohl nenávidět Snapea celou svou duší. Bylo to o mnoho lehčí, než když byl tam, a temná postava mu přes přestání kroužila v zorném poli. Tady ho mohl nenávidět tak moc, jak jen chtěl. Možná by odsud vůbec neměl vyjít?

Večer, když už udělal všechny úkoly, naučil se všechna zaklínadla, přečetl všechny kapitoly a dokonce i několik dopředu, musel se tomu nakonec poddat a jít spát. Ron už dávno chrápal, když se Harry přikryl až k bradě a díval se na tančící stíny na stěnách. Snažil se na nic nemyslet, když usínal. Ani na to, co bude dělat ráno, ani na to, že zítřek pravděpodobně znovu stráví den ve společenské místnosti, že vlastně dneska vůbec nemluvil s Ronem a ani se mu nechtělo. Snažil se opravdu na nic nemyslet. Naneštěstí, jeho podvědomí to celou dobu dělalo za něho. To byl pravděpodobně ten důvod, proč když zavřel oči, spatřil černé, blyštivé oči, i když na ně nemyslel několik hodin.

Ne! Ne! Ne! Jdi pryč! opakoval si v hlavě, přivolal obraz mapy rozložení souhvězdí Andromedy s Merkurem v třetím trimestru ve znamení Vodnáře, které se učil těsně před spaním. To pomohlo. Přinejmenším to bylo natolik nudné, že téměř okamžitě usnul.

Nicméně v jeho podvědomí stále znělo jedno hlasité a výrazné Ne!

*

"Crucio!"

Prožíval bolest. Tak děsivou, tak drásající, jako by mu někdo trhal kusy kůže z těla, a s ní i nervy.

"Crucio! Crucio!"

Někdo strašně křičel a chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že ten křik vychází z jeho vlastního hrdla. Měl nejasný dojem, že leží na nějaké tvrdé, ledové podlaze, ale nebyl si jistý, protože teď právě necítil nic než bolest. Oslepující. Trhající jeho lidství. Vrčel, chrčel a křičel, ale nepomáhalo to.

Nakonec kletba skončila. Na krátkou chvíli, ale stačilo to, aby mohl otevřít pálící oči a obrátit zamlžený pohled. Viděl kolem sebe postavy v černých hábitech a bílých maskách. Neviděl jejich tváře, ale věděl, že se usmívali jeho utrpení. A toužili spatřit víc. Chtěli vidět, jak krvácí a prosí o milost, toužili se nasytit tím pohledem, než…

Jeho roztěkaný pohled spočinul na vysoké postavě, která se na něho dívala červenýma očima na plazí tváři. Na ústech bez rtů byl děsivý úsměv plný tak nepřirozeného uspokojení, až se zdál být ďábelským ekvivalentem orgasmu. Ta ústa se roztáhla ještě víc, odhalila řadu ostrých, žlutých zubů, a to, co z nich vyšlo, bylo jako sykot hada:

"Jsi můj… na věčnost. Crucio!"

Bolest se vrátila ještě větší silou, a smíchal se s ní vysoký smích. Měl pocit, že mu všemi nervovými zakončeními projel blesk, procházel jeho tělem a způsoboval mu nekontrolovatelné křeče. V uších slyšel jedině ohlušující kakofonii vlastního křiku, okolního smíchu a… a ještě něco. Když bolest na chvíli ustoupila, podařilo se mu soustředit se na ten zvuk v jezeře hlasů a chytit se ho. Také to byl křik. Ale trochu jiný. Křičel někdo, kdo se rozhodl nedat svým mučitelům pocit satisfakce. Křik plný chrčení, tlumený přes zaťaté zuby a oteklé hrdlo.

Harry otočil hlavu na stranu, a to, co spatřil, způsobilo, že v jedné chvíli na vše kolem zapomněl. Absolutně na vše.

Jen metr od něho, na té samé ledové zemi, ležel… Severus. Jeho štíhlé tělo, napjaté jako struna, sebou trhalo, a tupě sebou mlátilo o podlahu, černé, rozcuchané vlasy byly slepené potem. Měl obnažené zuby a pevně zavřená víčka a jeho tvář byla pokrytá vráskami hlubokého zamračení, tak hlubokého, jako by sám se sebou zápasil a snažil se odvrátit bolest.

Ten pohled způsobil, že Harry pocítil ve svém nitru bolest tak ohromnou, že i nejsilnější Cruciatus by se s tím nedal srovnat. Byla to bolest pronikající do všech svalů a koutků těla, bolest daleko za hranicemi vědomí, trhala mysl, trhala duši a trhala srdce.

"Neeeeee!!!"

A v tu chvíli, kdy se z jeho hrdla ozval trhaný křik, spadla na jeho zničené tělo další kletba:

"Lacrima!"

Kůže mu explodovala. Něco ji prořízlo jako skalpel a začalo ji odřezávat, a on věděl, že už to tentokrát není jenom pocit. Ale nezavřel oči. Díval se na Severuse. Na mužově kůži se také objevily říznutí. Tekla z nich krev, tvořila červené značky na bledých pažích a překrývala je čárami, které připomínaly spletitou síť žil. A Harry věděl, že se s jeho tělem v tu chvíli děje to samé, ale bolest byla příliš strašná, aby ji kdokoliv dokázal snést, a tak jeho mysl kapitulovala a přesunula ho na druhou stranu, daleko od utrpení, na místo, kde ho dělil jen krok od věčné temnoty. Na všem mu přestalo záležet. Jen na Severusovi. Severus, který otočil hlavu jeho směrem a s obtížemi zvedl víčka. Harry v nich postřehl lehký záblesk, který říkal, že se stále snaží bojovat, ale věděl, že tuhle bitvu nebude moct vyhrát.

S posledním záchvěvem síly Harry přesunul ruku a natáhl ji k Severusovi. Chtěl se ho dotknout. Jen jednou, jedinkrát. Jen jednou.

Tělo ho nechtělo poslouchat. Viděl krev tekoucí potokem po své kůži a oči měl zakryté mlhou. Zaťal zuby a snažil se hýbat rukou ještě víc, v nadlidské snaze dotknout se… Zoufale pohnul prsty. Ještě jen několik centimetrů, jen několik…

Musí se ho dotknout… musí! Nemůže se dívat, jak… jak… Všechno jen ne tohle! Ne! Ne! Ne!

"Neeeee!!!"

"Harry, uklidni se!"

Vymrštil se do sedu. Jako by se vynořil z oceánu bolesti a strachu. Do jeho plic se dostal vzduch a nataženou rukou chytil závěs kolem postele. Rozhlédl se zastřeným pohledem.

Kde je Severus? Kde je Voldemort? Kde byli Smrtijedi? Kde je krev?

U postele stál jen Ron.

"Všechno v pořádku?" Zeptal se rozklepaným, vystrašeným hlasem. "Měl jsi zlý sen, Harry."

Harry zamrkal. Po celém jeho těle tekly proudy potu, srdce mu dunělo v prsou tak silně, jako by mu chtělo polámat žebra.

"Sen?" Zeptal se ochraptělým hlasem a cítil jak mu je slabo. "Ano, sen," řekl rychle, když viděl Ronův výraz. Z vedlejší postele vyčnívala Nevillova vyděšená hlava. "Omlouvám se, že jsem vás vzbudil. Nic mi není. Měl jsem jen… zlý sen. Promiňte. Nic to není. Pojďme spát," řekl, i když by raději běžel co nejrychleji do koupelny a vyzvracel se.

"Jsi si jistý?" Zeptal se nejistě Ron. "Křičel jsi, jako by tě mučili."

Harry v duchu zaklel. Zapomněl na sebe vložit před spaním tišící kouzlo. Ačkoliv bylo možné, že kdyby ho Ron ne… Ne! Nic by se nestalo! Byl to jen sen! Jen hrozný, špatný sen!

Jeho mysl ho nabádala k Pobertově plánku schovanému pod polštářem.

Musí se podívat. Musí zkontrolovat, jestli…

"Opravdu mi nic není. Zdálo se mi, že… na mě zaútočili mozkomoři. Občas takové sny mám. Všechno je v pořádku, Rone."

Přítel se na něho chvíli díval se strachem v očích, ale pak zabručel "No, tak dobrou noc" a zalezl do postele. Harry zatáhl závěs a třesoucími dlaněmi sáhl pod polštář, vytáhl zpod něj mapu a hůlku. Poklepal na pergamen, šeptem řekl heslo a díval se na čáry, objevující se na papíře. Rychle našel odpovídající stranu a... zavřel oči, cítíc ohromující úlevu, jak mu stéká po zádech.

Severus byl v bezpečí. Ležel v posteli ve své ložnici a pravděpodobně spal. Nic mu nehrozí.

Harry si dovolil mělký, chvějící se výdech a spustil mapu na kolena. Podíval se na hodiny. Byly dvě v noci. Věděl, že už neusne. Ani se o to nebude snažit. Byl tak rozrušený, jako by právě před chvílí hrál ten nejdůležitější zápas Famfrpálu ve svém životě. Věděl, co dělat. Věděl, co chce, co musí udělat. Počká, než jeho přátelé usnou, a pak…

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvanáct a šest