Desiderium intimum 52/1

Napsal Severus versus Alan... (») 30. 7. v kategorii Desiderium intimum, přečteno: 22×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

DI - kapitola 52. - část I.

Mezi pravdou a lží

V šeru komnaty panovalo ticho. Ticho, ve kterém by bylo možné slyšet i dech myší. Ticho, ve kterém člověk sleduje stíny a čeká… kdy se nějaký pohne. Kdy se ozve… BUM?

 

Ale ticho trvalo. Nepřerušené. Jen v laboratoři ukryté za knihovnou, na stole plném různých lahviček a skleniček, probublávala, v černém kotly, kapalina. Těžko určit, jakou měla barvu. Možná byla černá, možná velmi hluboká, temná zeleň, někdy se zablýskla jasněji, fluorescenční zelenou. Na jejím povrchu se každou chvíli objevily poloprůsvitné, lesklé bubliny. Ale dělo se to čím dál méně. Nad kotlíkem se skláněla černá, vysoká postava. Tvář, skrytá za záclonou temných vlasů, byla absolutně klidná, jakoby vytesaná z kamene. Oči pozorně sledovaly povrch směsi a dlaň s hůlkou mířila k plameni pod kotlíkem. Dlouhé, bledé prsty pevně tiskly ten kousek dřeva, možná příliš silně.

 

V samém středu lektvaru se začala tvořit mimořádně velká, temně zelená bublina, která se vynořovala z povrchu ničím nenarušeného oceánu zelené. Rostla a rostla, pomalu pokryla celý povrch směsi, stále se roztahovala víc a víc, až se nakonec zachvěla a… pukla.

 

Severus pohnul hůlkou a oheň pod kotlíkem zhasl. Směs chladnula, a nabírala ještě tmavší barvu, ačkoliv se pod jejím povrchem stále objevovaly fluorescenční záblesky.

 

Ticho se vrátilo. Ticho, které nebylo rušeno ani dechem muže zírajícího do stěny. Jeho obočí bylo zamračené a ústa sevřená. Vypadal, jako by nad něčím přemýšlel. Byl ztracen ve velmi hlubokých a dalekosáhlých úvahách, protože tam stál, úplně bez pohybu, přes čtyřicet minut. Na tváři se mu nepohnul ani sval. Černé duhovky se dívaly na cosi, co tam nebylo, a sledovaly něco, co existovalo pouze v jeho mysli.

 

Nakonec se pohnul, jako by vyrvaný z hlubokého snu a znovu se podíval na lektvar. Jeho oči byly zúžené, a zdálo se, že se na směs dívá s určitou mírou zuřivosti. Pomalu sáhl do svých šatů a vytáhl z nich černou, lakovanou lahvičku. Vytáhl z ní zátku a ponořil ji do tekutiny, která se do ní začala vlévat, a pak ji důkladně zakorkoval. Nějaký čas držel lektvar v dlani, a díval se na něj s nečitelným pohledem ve tváři. Po chvíli však stiskl pevněji prsty kolem hladkého skla a chvatně ukryl lahvičku do svého hábitu, následně přešel k jedné stěně, která se odsunula stranou pod vlivem jeho dotyku, a vyšel ven. Stěna se za ním pomalu zasunula a v malé místnosti opět padlo ticho.

 

Tentokrát to bylo ticho, které následovalo před velkými událostmi. Takové, které hučelo v uších. Takové, po kterém už nic nezbylo.

 

***

 

Byl večer. Severus Snape tiše procházel širokou, prázdnou chodbou. Byl v sedmém patře. Šel jsem až od knihovny. Nejprve však před jejími dveřmi strávil půl hodiny, schován ve stínu za rohem. A čekal.

 

Jeho temné oči sledovaly stále se více přibližující roh. Někde za ním zněly kroky. Šel za nimi. A teď uslyšel, že se zastavily. Dostal se k rohu, přitiskl se ke stěně a ostražitě vykoukl.

 

Stál tam. V těch samých roztrhaných džínách, modré košili a rozepnuté, námořnicky modré mikině. S brýlemi na nose a rozcuchanými černými vlasy. Nesl pod paží několik knih. Přešel třikrát tam a zpátky podél stěny. Měl zavřené oči a skloněnou hlavu, a Severus viděl jeho tvář velmi detailně. Byla soustředěná. Pokaždé, když se snažil soustředit, dělaly se mu vrásky kolem očí a tisknul zuby tak pevně, že sebou jeho čelist škubala. A vlhčil si rty.

 

Severus se zamračil. Sáhl po lahvičce ukryté v hábitu a sevřel kolem ní dlaň. Zavřel víčka a nadechl se. Když je otevřel, nebylo v nich už ani známky po jakékoliv záři.

 

Chlapec se zastavil a před ním se ve stěně objevily dveře.

 

Severus se napjal, jako by se připravoval k běhu nebo přinejmenším k rychlému vystřelení z místa.

 

Dveře se otevřely. Chlapec udělal krok dovnitř, ale náhle se zastavil. A otočil hlavu.

 

Severus bleskově couvnul a přitiskl se ke stěně. Stál tak nějakou dobu, napjatý za rohem chodby, aby ho nikdo neviděl. Ostražitě vysunul hlavu a podíval se. Akorát v čas, aby spatřil, jak chlapec mizí ve dveřích. Bez dalšího přemýšlení vyrazil. Překonal prostor mezi rohem a pokojem několika dlouhými, tichými kroky a dostal se k nim ve chvíli, kdy se těžké, dřevěné dveře zavíraly. Natáhl ruku, aby je zastavil, ale pak se podíval do místnosti a uviděl… krb, známé police, zelené křeslo.

 

Zarazil se tak náhle, jako by narazil do nějaké neviditelné bariéry. Zachvěl se, o krok ustoupl, a sklonil ruku. Díval se do pokoje, dokud se dveře s tichým kliknutím nezavřely. Na zamračené tváři se objevilo zvláštní podráždění, v rozšířených očích bylo něco nespecifikovatelného. Vypadal, jako by nedokázal vykonat žádný pohyb. Jako by ho to, co viděl, úplně vyvedlo z rovnováhy.

 

Po chvíli se výraz v jeho tváři změnil. Oči se zúžily a obočí se zamračilo v zamyšlení. Rozhlédl se. Chodba byla opuštěná. Dveře zmizely. Zůstal sám.

 

Otočil se a zamířil cestou pryč.

 

***

 

"Ahoj, Harry!"

 

Harry zvedl hlavu od velmi zajímavé kapitoly o štítových kouzlech. Stála před ním Luna. Držela v rukou několik knížek a usmívala se.

 

"Ahoj," odpověděl a podíval se na tituly, které držela. Všechny se týkaly magické obrany.

 

"Co se děje?" Zeptal se dívky, která položila knížky na stůl, a přisedla si.

 

"Nymfadora mě požádala o vypůjčení pár knih," řekla tiše a naklonila se k Harrymu. Chlapec se podíval na knihy. V jeho mysli se začal tvořit nápad.

 

Několik dní přemýšlel nad tím, jak by mohl přejít od teorie k praktickému učení kouzel. A zejména se zajímal o Legilimens Evocis. Jak se ho ale, sakra, má naučit sám?

 

A teď před ním sedělo řešení. Luna.

 

Domníval se, že byla jedinou osobou na celé škole, která se nebude snažit odvést jeho myšlenky od učení té kletby, a taky mu nebude dávat žádné kázání, kdyby se jí svěřil se svými plány týkající se Černé Magie.

 

Stálo za to, to zkusit. Byla to pravděpodobně jeho jediná šance.

 

"Aha," odpověděl po chvíli, olízl si rty a naklonil se k ní. "Poslouchej…"

 

Řekl jí to. O návštěvě Oddělení s omezeným přístupem a o kletbě, kterou se chtěl naučit, ale neměl šanci to zvládnout sám. Poslouchala se zamračeným obočím. Když skončil, padlo ticho. Luna vypadala, jako by jeho slova analyzovala. Po chvíli se rozzářila a tleskla rukama.

 

"Jistě! To je skvělý nápad! Jistě lepší než ty kletby o rozpouštění kůže. Myslím, že by taková kletba asi nebyla příjemná."

 

Harry byl zaskočený její reakcí. Nemyslel si, že bude až tak… nadšená.

 

"Ee… ale jsi si vědomá rizika? Víš, že je to velmi nebezpečná kletba a jestli se něco nepovede, samozřejmě teoreticky, protože to bylo napsané v té knize, že jestli se něco pokazí, místo toho abych se ti dostal do mysli, naopak něco vypustím k tobě, nevyjde to a něco se ti může stát?"

 

Luniny modré oči se rozšířily. Podívala se na Harryho s hrůzou.

 

"To znamená, znamená to, že bych byla jako ostatní?"

 

Harry zamrkal. Vůbec ho dosud nenapadlo… I když měl podezření, že kdyby se dostal do Luniny mysli, určitě by zjistil několik věcí, které by třeba pak dávaly smysl.

 

"Ne, máš pravdu. Zapomeň na to," řekl rychle, a odvrátil se od ní. Nemohl to udělat. Podle knihy, špatně vytvořená kletba nebyla tak hrozná, protože by se prostě jen nedostal do něčí mysli, ale jakou mohl mít jistotu?

 

"Ne, uděláme to," pověděla Luna. "Trochu zábavy neuškodí, ne? Uvidíme, co z toho vyjde."

 

Harry se na ni nevěřícně podíval.

 

Trocha zábavy? Jestli pro ni bylo učení se Černé Magie trocha zábavy, nechtěl raději vědět, jak pro ni vypadá opravdová zábava. Domníval se, že to věděla jedině Tonksová. A byl by radši, kdyby to tak zůstalo.

 

Podíval se do těch jasných, blankytných očí. Postřehl v nich určité teplo, rezervované jen těm, které Luna počítala mezi svůj úzký kruh přátel. A náhle pocítil příjemné šimrání v hrudi, kdy si poprvé pomyslel, jaké má neobvyklé štěstí, že on je jedním z nich.

 

***

 

"Sakra! Čert aby to! Aargh!"

 

Harry mrštil hůlkou o podlahu. Snažil se už dvě hodiny. A nic. Dokonce ani trochu. Ani nejmenší záblesk. Nic.

 

Koncertoval se natolik, až měl pocit, že si zláme zuby, jak moc se snažil vytlačit všechny myšlenky, a to jak ty negativní tak i pozitivní, a zaměřit se jen na myšlenku, kterou chtěl získat, a která byla dva metry od něj. A jediné co cítil, bylo čím dál větší podráždění a zlost.

 

"Víš, Harry…" Ozvala se Luna. "Zdá se mi, že proklínání a házení hůlkou není ten správný způsob, jak to kouzlo vyvolat."

 

Harry se popadl za vlasy a zatáhl za ně. Přikrčil se, skryl hlavu mezi kolena a začal zhluboka dýchat. Musel se uklidnit a vyčistit mysl. Musí… si dojít pro hůlku.

 

Frustrovaně si povzdechl a přesunul se po kolenou po podlaze, sáhl pro svou osamělou hůlku, vrátil se na předchozí místo, a pevně si sevřel hlavu mezi dlaněmi.

 

Jen klid. Je sám. Nic mu nehrozí. Je tu jen on a tma. Musí se jí nechat obalit. Uzavřít se s ní, odstínit všechny myšlenky. Nic neexistuje. Jen on. A malá cesta, směr, který měl následovat. Snadné, klidné. Zapomenout. Zapřít. Jen temnota. A cesta.

 

Pomalu vstal a narovnal se. Pevněji stiskl prsty okolo hůlky a zvedl ji. Stále neotevíral oči.

 

Opravdu chce, tak moc chce. Musí se dozvědět, co ukrývá mysl před ním. Musí ji otevřít. Vklouznout dovnitř. Jako tenká jehla. Ano. Představí si sebe jako jehlu. Jehlu, která se pomalu vsouvá do měkké mysli a vytáhne ven vše, co chce vědět. A přes tu malou dírku uvidí všechno, co chce.

 

Musí to udělat. Musí. Musí, protože pokud se mu to nepodaří, tak… svět čeká zkáza. A konec. Všichni zemřou. A tohle byl jediný způsob na jejich záchranu. Proto to musí udělat! Chce to udělat! CHCE!!!

 

"Legilimens Evocis!" Vykřikl, otevřel oči a podíval přímo do blankytných očí Luny.

 

Nic se nestalo.

 

"To nemá smysl! Nikdy se mi to nepovede!" Zasténal, naklonil se a opřel si dlaně o kolena.

 

"Víš, možná, že na to jdeš ze špatného konce?" Zeptala se Luna, popošla na stranu a sedla si na lavici. Byli v jedné z nepoužívaných učeben v šestém patře. Odsunuli všechny stoly a židle ke stěně, aby měli místo na cvičení. A společnými silami vrhli na dveře kouzlo proti odposlouchávání. "Možná bys měl nejprve vyzkoušet obvyklé Legilimens? Je bezpečnější. A pravděpodobně jednodušší. A aspoň se naučíš základní postup kouzla."

 

Harry zvedl hlavu a podíval se na svou přítelkyni.

 

"Myslíš?"

 

"Nebo se můžu zeptat Nymfadory. Možná něco děláš špatně. Někdy mi pomáhá s kouzly. Můžu předstírat, že jsem prostě jen zvědavá," usmála se široce. "Nebo by ses jí mohl zeptat ty sám?"

 

Harry se narovnal a zamračil se.

 

Správně. Tonksová je přeci bystrozor. Musí znát hodně kouzel. A určitě by souhlasila, že by ho učila, alespoň z obrany a obranných kouzel. A jen tak mimochodem by se mohl zeptat i na tohle.

 

"Zítra s ní mám Obranu. Zeptám se ji po hodině. Možná bude souhlasit s pár lekcemi navíc. Ty se vždycky hodí."

 

Lunin úsměv se ještě rozšířil.

 

"Och, jsem si jistá, že bude souhlasit."

 

"Ale myslíš, že to bude v pohodě?" Zeptal se po chvíli, díval se do podlahy a šťouchal do ní špičkou boty. "Chci říct… nechci vám brát… nechci vám zaclánět." Nevěděl proč, ale pocítil divní stisk na prsou, když pomyslel na to, že Luna stále ještě má Tonksovou, a on…

 

"Och, to není problém. Jsem ráda, že ti můžeme pomoct. Moje máma vždy říkala, že soukromí čas není tak důležitý. Ve skutečnosti jsem to nikdy úplně nepochopila. Ale teď už vím, co tím myslela…" Poslala Harrymu dlouhý pohled a jemně se usmála.

 

Harry jí úsměv nevrátil.

 

***

 

Tonksová souhlasila. A to s velkou radostí. Zapálila se pro tu myšlenku tak moc, že ještě než stačil Harry domluvit, už měla z poloviny naplánované lekce. A to se ještě nezmínil o Legilimens Evocis. Řekl si, že to počká. Chtěl by, aby to vypadalo jako nevinná otázka. Domluvil se s ní na zítřek, po hodinách, protože musel ještě dnes 'odpracovat trest'. Nejprve šel do knihovny pro několik knih, které měl rozečtené, a teď šel chodbou v sedmém patře, přímo k prázdné zdi nacházející se napříč gobelínu s tančícími trolly.

 

Přešel kolem ní třikrát. A ve chvíli, kdy se chystal projít dřevěnými dveřmi, které se před ním objevily, zahlédl koutkem oka jakýsi pohyb. Otočil hlavu doleva a podíval se do stínu chodby. Přimhouřil oči.

 

Nic tam nebylo. Pravděpodobně se pohnul některý z portrétů nebo nějaký duch prošel stěnou.

 

Pokrčil rameny a vešel do komnaty. Dveře se za ním pomalu začaly zavírat a tiše zaskřípaly. Ani se nerozhlížel. Komnata na něj už nepůsobila tak jako na začátku. Zvykl si na ni. Byla prostě… místem. Místem, kde mohl být úplně sám. Místem, kde se cítil v bezpečí.

 

Zamířil na stranu k zelenému křeslu, naklonil se a položil knihy na stůl. Za sebou uslyšel tiché zacvaknutí zámku.

 

Vlastně si ty knihy vzal jen, kdyby náhodou. Nejprve chtěl něco vyzkoušet. Vytáhl z kapsy kousek pergamenu a rozvinul ho. Na stránce bylo jediné slovo: "Aduro".

 

Skutečná kletba Černé Magie. Napsal si ho během své návštěvy Zakázané sekce. Chtěl ho zkusit. Chtěl zjistit, jestli se mu povede ho vytvořit. Jestli je schopen vůbec vytvořit jakékoliv kouzlo Černé Magie. To, které měl v rukou, způsobilo, že se kůže spálila a roztavila. A i tak bylo jedno z nejjemnějších.

 

Měl obrovský problém s výběrem svého cíle. Věděl, že Nott se tyto kletby učil na ptácích a zvířatech. Ale on… on to neměl v úmyslu. Potřeboval něco menšího. Něco značně menšího. Něco, co nemá tvář, zobák, tlamu, něco úplně jiného. Něco, co nejlépe neuvidí. Možná myš? Ne, ne, ne. Ještě něco menšího. Motýl? Ne, bylo by mu líto těch křídel. Něco ještě menšího. Prvok! Ale může být prvok vůbec viditelný pouhým okem? A jak by ho měl najít? Nakonec se po dlouhém přemýšlení rozhodl, ve jménu Rona, pomstít na všech pavoucích světa a chytil si malého pavoučka, který se nacházel skryt v jeho kapse. Vylovil lahvičku, položil pavouka na stůl a vytáhl hůlku. Zamířil s ní na pavouka (podle toho, co četl, většina kouzel Černé Magie byla krátká a snadno vyslovitelná, například Crucio, Imperio, Aduro… Asi, aby mohla oběť co nejdříve trpět).

 

Zhluboka se nadechl a soustředil se. Četl, že ze sebe musí dostat svůj hněv, nenávist, chtít vraždit, chtít ublížit tomu, na koho míří. Ale ten bídný pavouk mu nic neudělal. Proto na to musel jít trochu jinak.

 

"To všechno je kvůli tobě," pomyslel si a díval se na pavouka. "Kvůli tobě. Celá tahle válka, všechno je to tvoje vina! Musíš všechno zničit! Nenávidím tě, slyšíš? Nenávidím! To ty jsi to způsobil! To ty jsi zabil mé rodiče! Vím to! Jsi… ty, Voldemorte! Ano! Jsi Voldemort a nenávidím tě tak moc že… že…"

 

"Aduro!"

 

Z konce hůlky vyletěl malý proužek červeného kouře, který se pomalu rozplynul.

 

Harry si povzdechl a spustil dlaň.

 

Jak to měl udělat? Bylo to naprosto zbytečné. I kdyby se snažil si představit, že se na konci jeho hůlky nachází Voldemortova tvář. Ne, nikdy se mu tahle kletba nepovede. Právě, když nadcházel čas, aby se postavil Voldemortovi… bude muset improvizovat.

 

A teď bude asi lepší, když se zaměří na protiútoky a Legilimens Evocis. Ano, to bude lepší.

 

***

 

Zbytek týdne strávil na hodinách (z kterých si moc nepamatoval, protože neustále přemýšlel o tom, jak vytvořit Legilimens Evocis), čtením v knihovně (příležitostně, jelikož už v poslední době neměl moc čas), na lekcích Tonksové (která ho zatím naučila jen některé typy štítů a ještě neměl příležitost zeptat se jí na Legilimens), a schůzkami s Lunou a následnými pokusy o vytvoření Legilimens Evocis (nedokázal to ani jednou). Hermiona nekomentovala, že Harry někam mizí, za to Ron se zdál být stále podrážděnější, že na něj jeho nejlepší přítel neměl čas. Naštěstí se ho Hermiona snažila nějak zaměstnat. Například líbáním.

 

Jako by toho nebylo málo, cítil v sobě čím dál větší napětí a kolikrát se přichytil, jak ho i jen látka otírající se mu o penis, udělala tvrdým. Dva dny v řadě měl mokré sny a budil se s erekcí. Vyřešil to rychle, aby se zbavil nahromaděného spermatu a pocítil úlevu. Během té doby se snažil na nic nemyslet a zejména na obrazy ze svého snu. Obrazy, ve kterých ležel v zeleném křesle, hlavu měl zabořenou do opěradla a cítil ostré přírazy. Naštěstí se mu skutečně dobře dařilo zablokovat v mysli osobu, která do něj přirážela.

 

V zásadě byl Harry tak zaneprázdněný, že neměl ani čas na to, aby… nenáviděl Snapea. Prostě na něj nemyslel. A ani se s ním už nepotkával tak často jako předtím. Občas ho viděl na jídlech nebo na chodbě. Nevěděl, jestli to bylo proto, že už nechodil tak často do knihovny, a když už tam šel, bylo to příliš nepravidelné, nebo se mu Snape konečně rozhodl dát pokoj. Ne, nehodlal nad tím přemýšlet.

 

Nezáleželo ani na tom, z jakého důvodu se Snape choval na hodinách Lektvarů stejně, jako v předchozích dnech. Což znamenalo, že se snažil předstírat normálního učitele. Stále vypadal trochu zamyšleně a dokonce ani Nevillovi nic neřekl o jeho absenci kotlíku, který mu ještě z domova nepřišel, a prostě mu jen přikázal, aby se posadil k Hermioně, a prohlásil, že "třeba vstřebá něco z toho, co má Grangerová v hlavě", což byla vlastně pochvala, jak později řekl Ron.

 

"Myslím, že je rozčarovaný."

 

"Vždyť to říkám. Začarovaný."

 

"Ne. Tady jde o něco jiného."

 

"A o co Hermiono? Tady žádná jiná možnost není."

 

"Něco takového není možné, Ronalde."

 

"Ale jo. Nic jiného to být nemůže. Nebo možná…"

 

Hermiona se na Harryho rychle podívala. Harry se na ní neotočil. Díval se do plamenů a ruku měl svěšenou nad pergamenem. Psali esej na Dějiny a seděli ve společenské místnosti.

 

"Ano?" Zeptala se zdvořile Hermiona a pohlédla zpět na rozzářeného Rona.

 

"Je to všechno kvůli Brumbálovi! Vsadím se o sto galeonů, že vynadal Snapeovi potom, co se dozvěděl o jeho chování na hodině a pohrozil mu, že jestli se nezmění, tak ho vyhodí ze školy! Ha! A co vy na to?"

 

Oba mlčeli. Harry se dál díval do plamenů. Nakonec se ozvala Hermiona.

 

"Ano, asi to tak je," pověděla tiše a naklonila se nad svými poznámkami.

 

"Vážně? Wow. Nevěřím, že semnou souhlasíš. Pravděpodobně jen proto, že je za chvíli Valentýn, co?" Ryšavec se usmál. Hermiona na něj ostře pohlédla a Ron rychle sklonil zrak, a vpil ho do pergamenů ležících před ním. Přinejmenším Hermiona a Ron pracovali, protože Harry jen zamyšleně seděl a oči měl stále upřené do krbu.

 

"Ne, možná, že to tak není," ozval se náhle Ron, zvedl hlavu a zamračil se, jako by ho náhle něco napadlo. "Ginny říká, že se na jejich hodinách Snape chová stejně, jako vždy. To znamená jako velký, nechutný, mastný kretén."

 

"Jdu do ložnice," řekl najednou Harry, vstal a sbíral si svoje věci. "Jsem ospalý. Zítra to dokončím."

 

"Proč? Přeci jsme…"

 

"Mlč, Rone, nebo to nakonec nevydržím a použiju na tebe Silencio," zavrčela Hermiona. Chlapec se na ní zamračeně podíval a pak do zad svého vzdalujícího se přítele.

 

"No co?" Pověděl, pokrčil rameny a pokusil se vyhnout ostrému pohledu Hermiony. "Co jsem zase řekl?"

 

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel čtyři a nula