Desiderium intimum 56.B/2

Napsal Severus versus Alan... (») 30. 7. v kategorii Desiderium intimum, přečteno: 21×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

DI - kapitola 56.B - část II.

Byl zpátky ve Snapeově tajné laboratoři. Před ním v myslánce vířily zlaté stužky, ale on je neviděl. Široce otevřenýma očima se díval do prostoru. Zelené duhovky se zdály být prázdné a tvář ztuhla do absolutního šoku. Nehýbal se. Nebyl schopný se hýbat. Vypadal, jako by byl právě zbaven veškerého života. Bledé tváře se leskly, a v naprostém tichu se ozýval jedině tlukot srdce.

Bum.

Bum.

Bum.

Bum.

Nakonec se pohnul. Velmi pomalu, jako spíše vyrvaný ze snu, spustil hlavu a podíval se na krabičku, kterou držel v dlani. Byla naprosto zbytečná.

vždy jsi v mých myšlenkách, v mém srdci…

nenávidím, když mi chybíš…

jsi pro mě vším, co potřebuju a vším, pro co chci žít…

.zamiloval jsem se do tebe…

Krabička mu vypadla z ruky, spadla na podlahu a otevřela se. Zelené oči se pohnuly, přesouvaly se ze strany na stranu, jako v šíleném tanci, jako by něco hledaly. Něco, čeho by se mohly chytit, cokoliv, jen aby nespadly do propasti.

To…

To přece…

To všechno…

Nemůže…

Ne….

Určitě ne…

Och bože…

Och bože!

O krok couvnul a zachvěl se, když se snažil udržet na třesoucích se nohách. Otevřená ústa se snažila chytit dech, ale zdálo se, že všechen se odpařil a jediné, co mohl nabrat do plic, byla hrůza. Hrůza, která požírala jeho duši.

Lži. Všechno. Jen lži. Kruté. Nemilosrdné. Dokonalé. Všechno. Všechno, co znal, všechno, co zažil. Každý krok, každá vyhraná bitva, každý nový dotek… to všechno neexistovalo? Nic neexistovalo? Nic nebyla pravda?

Bum. Bum. Bum. Bum. Bum.

Cítil, jak jeho srdce křičí. Svírá se. Bolí. Rozpadá se. Položil na něj dlaň, jako by se ho snažil ochránit. Obalit. Uklidnit. Aspoň trochu. Zabránit rozbití.

Celý svět se rozpadal, a on neměl nic, čeho by se mohl chytit. Nic.

Všechno odplouvalo… každá chvíle, ve které myslel… ve které doufal… každá chvíle, ve které byl šťastný. Každý šepot, dotek, pohled… všechno mizelo… Bolest byla nesnesitelná, když v jeho srdci umírala další vzpomínka. Jedna po druhé, jako umírající hvězdy, nechávaly po sobě jen temnotu a prázdno.

Vzduch… nemohl dýchat. Musel… odsud vypadnout… okamžitě! Co nejrychleji!

Otočil se na vratkých nohách a… zarazil se, absolutně paralyzovaný, a každý sval jeho těle se napjal.

Snape. Byl tu Snape. Stál u stěny, u vchodu do laboratoře, opíral se dlaní o regál. Díval se na Harryho. Byl nezvykle bledý, a jeho tvář vypadala jako vosková maska. V černých očích pozbavených jakéhokoliv výrazu, se odrážel zelený plamen svíce. Připomínal ducha, který se vynořil z temnoty.

Harry pocítil, jak ho zalévá nekontrolovatelná vlna nenávisti k tomu… tomu… někomu... protože už to nebyl Snape. Teď už byl jedině… někdo cizí. Nepřítel. Lhář, Podvodník. Vrah.

"Nepřibližuj se ke mně, Smrtijede!" Křikl zlomeným hlasem, sáhl do kapsy pro hůlku a namířil ji na tmavou sochu. Chtěl ho zranit, proklít. Zničit. Zašlapat. Způsobit takovou bolest, jakou ještě nikdy nezažil. Přeměnit své utrpení v kletbu a použít ji na něj, a pak se dívat, jak se svíjí a křičí…

Jeho dlaň se třásla tak moc, že konec hůlky kreslil ve vzduchu nepravidelné kruhy, a sršela červené jiskry nenávisti. Černé oči se přesunuly o něco málo dolů, podívaly se na hůlku a následně přenesly zrak na Harryho tvář.

"Jak jsi mohl? Jak jsi mi to mohl udělat? Jak jsi mě mohl šukat? Jak jsi mě mohl tak podle využít? Jak si mě mohl nenávidět? Celou tu dobu! Jak si mohl?!"

Snape mlčel. Jeho rty byly sevřené do tenké bílé linky.

Byl čím dál víc vzteklejší. Nesnesitelně. Změnil se ve vzteklé zvíře, které trhalo Harryho zevnitř, drtilo jeho vnitřnosti a rvalo jeho svaly.

"Odpověz mi, ty zrádce! Proč, sakra, mlčíš? Pro tebe to všechno byla jen hra! Bláznivá hra! Nikdy jsem pro tebe nic neznamenal! Nic!!! Celou tu dobu lžeš! Celý ten zatracený čas!" Harryho hlas se zlomil. Polykal slzy, které mu nepostřehnutelně plynuly do úst.

Snape stál jako vytesaný z kamene. Byl ještě bledší než obvykle. Připomínal ducha. Nehýbal se. Prostě jen zíral.

"Využil jsi mě! Využil jsi mojí touhy pro svoji touhu! Myslel jsem si, že jsem… že jsi jediný, kdo mě nepovažuje za nástroj! Že jsi jediný, kdo semnou nechce manipulovat! Ale jsi stejný! Jsi ještě horší! Jsi monstrum! Žádný člověk by nemohl… nemohl by… celou tu dobu… oh bože!" Harry chytil hůlku oběma rukama, aby ji udržel. Neovládal se. Neovládal svůj odbor, který se projevoval v podobě syčivých jisker z konce jeho hůlky.

"Jak jsi mohl? Jak jsi mu mohl ukázat naše chvíle? Byly to naše vzpomínky! Jak si mohl…?!"

Snape sevřel ústa ještě víc, i když se to zdálo nemožné.

"No, odpověz mi! Ukaž, jak jsem ti pro smích! Řekni, jak ses bavil, jakým jsem byl zaslepeným idiotem! Pověz, jak ses bavil, když jsi mu ukazoval naše intimní chvíle, ty zastranej bastarde!"

Ale Snape neodpověděl. Neozval se ani slovem. Jen tam stál… s tím svým velkým nosem, mastnými vlasy, dlouhými, štíhlými, žlutými prsty, škaredou tváří…

"Jak jsem na tobě mohl cokoliv vidět? Jsi nechutný! Jsi… jsi… nikým! Nenávidím tě! Slyšíš? Nenávidím!!!" Nic. Žádná reakce. "Nikdy ti za to neodpustím! Nikdy!!!"

Než si to uvědomil, už byl venku a utíkal od něj, od toho… toho… Běžel přes obývák, kabinet, co nejdále odsud, poněvadž měl pocit, že jestli zůstane tady na chodbě o minutu déle, bude zvracet, nebo… Dostal se ke dveřím a zabouchl je za sebou takovou silou, až se knížky na policích lehce zatřásly.

V místnosti panovalo ticho. Hladké jako povrch jezera, a současně vibrující jako příliš napjatá struna, s echem výkřiků plné zrady, zklamání a hořkosti. A také něčím… konečným.

Snape zavřel oči. Z jeho hrudi mu unikl dlouhý, hluboký povzdech. Sundal ruku z regálu a pomalu ji spustil, položil ji na levé předloktí a stisknul ho. Přes jeho bledou, ztuhlou tvář přeběhl stín. Otevřel oči, vyhrnul rukáv hábitu a podíval se na lehce zrudlou kůži okolo Temného Znamení, které se zdálo na jeho kůži jako jizva a vypadalo jako by už nějaký čas nepřestávalo pálit.

Podíval se na myslánku, a pak přenesl pohled na kotlík s tmavě zeleným lektvarem. Po chvíli tichého, ničím nerušeného rozjímání přešel k jednomu z regálů a vytáhl z něj svazek pergamenů, které vypadaly jako by byly vytrženy z nějaké knihy. Položil je na stůl, vytáhl hůlku, po chvíli papíry vzplanuly, svíjely se a měnily se v černý popel. Schoval hůlku a znovu se podíval po místnosti.

Jeho pohled zachytil malou, poničenou krabičku, ležící na podlaze před myslánkou. Přešel k ní a nějaký čas se na ni jen díval. Po chvíli se sklonil a třesoucí se rukou ji zvedl z podlahy. Uvnitř byla malá kartička. Opatrně ji rozvinul a začal číst, a v tu chvíli ta sotva viditelná jiskra, která se v jeho očích celou dobu tetelila… explodovala.

*

Harry běžel. Běžel, co mu síly stačily. Běžel tmavými chodbami, přes školní dvůr, přes most, do zasněžené temnoty kolem hradu. Nemohl dýchat, docházely mu síly, ale běžel dál, rozhazoval sníh na stranu, a přál si jen jediné… utéct. Utéct od toho… trhání na kousky, té bolesti, která se do něj nořila jako červ, požírající všechny emoce a nechávající po sobě jen prázdno. Tak velké a chladné, jako by někdo vyrval jeho duši, následně ji pošlapal a odhodil jako nepotřebné smetí. Cítil jedině chlad. Ledový chlad, pronikající prázdnotou jeho nitra a mrazící vše, co mu stálo v cestě… Každý rychlejší úder jeho srdce, každý úsměv, kdykoliv se podíval na jeho tvář, každý hřejivý pocit…

Běžel čím dál pomaleji, jak ledová zima pronikala přes jeho tenké oblečení a padající sníh mu zůstával ve vlasech a na brýlích, přes které už vlastně nic neviděl. V jedné chvíli narazil do něčeho skrytého pod bílou dekou a zhroutilo se na něj milion kousků ledu. Chvíli ležel bez pohnutí, tisknul dlaně ve sněhu a přál si, aby ho zmrazil ještě víc, aby zamrazil tu bolest a on mohl odejít…

Ale nic pro něj nebylo dost studeného, aby to dokázal.

Pomalu se zvedl na rukou a opřel se o kolena. Zdálo se mu, že má v plicích jehly, a každý sval se třese vyčerpáním. Přes temnotu a brýle zcela pokryté sněhem, uviděl jen malý, polokruhový tvar. Pomalu, brodíc se ve sněhu na všech čtyřech, se dostal ke kameni a sedl si u něj, obejmul si kolena a skryl tvář.

Všechno, v co věřil, všechno, co chtěl… náhle přestalo existovat. Sev… Snape nikdy neexistoval. Byl to jen příšerný, posedlý člověk, sadista bez citů, pro kterého byl Harry jen pěšcem v jeho patetické hře. Chtěl ho obětovat pro dosažení svého cíle a nezajímalo ho, koho a co při své cestě zničí, jakou způsobí bolest, jaké rány zasadí…

Ne… to nebyl člověk. Nikdo nemůže být až tak krutý. Nikdo nemůže tak dobře předstírat, že nemá srdce. Kdykoliv si myslel, že pro něj cokoliv znamená… on celou dobu jen hrál! Pohrdával jím už od začátku do samého konce! Bože… a ještě… jejich chvíle… ukazoval je! Ukazoval to, co pro něho bylo tak cenné! A smál se tomu! Celou dobu se mu jen vysmíval! Harry pro něho byl… jen vtipem! Hloupým, zamilovaným štěnětem, které pro něj udělá všechno. Ale kým musí být… jak velkou v sobě musí mít temnotu… aby dokázal využít takové… štěně, a poslat ho na smrt. Bez váhání.

Přeci není možné, aby celou tu dobu, cítil jedině nechuť a neochotu. Aby nebyl ani jediný okamžik, i jen maličká chvíle, ve které ten kdosi, kdo byl Snape… ve které by necítil dokonce ani malou jiskřičku tepla? Cokoliv? Aspoň soucit? Zaváhání? To všechny ty chvíle… všechny… každý ojedinělý zářivý okamžik byl jen klam? Opravdu neexistoval?

Ne.

Jasně se přesvědčil. Čekal a čekal na jakýkoliv náznak, jakýkoliv moment… vzpomněl si na poslední noc, musel ji vidět, ujistit se, že tehdy, když mu Snape dal všechno… něco se změnilo. Muselo! Ale ukázalo se, že to byl jen další kousek skládanky. Další hra. Vrchol herectví.

Proč byl tak hloupý? Proč mu důvěřoval? Proč nikdy hlouběji nepřemýšlel o jeho motivech, nad jeho chováním, nad těmi všemi náznaky, které celou dobu dostával? Koneckonců, měl pravdu přímo před očima... ale on ji nechtěl vidět. A teď… teď, když se mu otevřely oči, všechno se zdálo tak očividné.

Vzpomínal si. Pamatoval si všechny detaily, na zanedbatelná slova, gesta, která znamenala mnohem víc, než si myslel.

"Myslím, že už jsi vypil dost, vzhledem k tomu co plánuji…"

"A co plánuješ?"

"Jestli to musíš vědět… Plánuji tě zabít, Pottere."

Pamatoval si všechno. Teprve teď, až když bylo pozdě…

"A ty teď vaříš nějaký lektvar?"

"Ano."

"A… budeš ho ještě dlouho vařit?"

"Jen jak bude potřeba."

Vzpomněl si na ten neuvěřitelný záblesk, který se objevil ve Snapeových očích po té otázce.

Pamatoval si také svojí naivitu, když si myslel, pomyslel si…

"Chci, abys věděl, že bez ohledu na to, co děláš a co se stane… já vždy budu na tvé straně. Při tobě."

"Uvidíme. Připomenu ti to ve správné chvíli."

A pamatoval si slova Hermiony, její varování.

"Bojím se… že ti může lhát, že tě nakonec přivede k Voldemortovi. Přemýšlej, Harry… proč by se o tebe tak najednou zajímal? Co by mohlo tak najednou změnit jeho postoj k tobě? Přeci tě vždycky nenáviděl."

nenáviděl…

nenáviděl…

nenáviděl…

Poslední slovo se ozývalo v jeho mysli s ozvěnou.

Nenáviděl ho. Snape ho celou tu dobu nenáviděl… a on s ním chtěl jen být. Jen to.

Jen s ním být.

Jak mohl být tak naivní? Jak si mohl myslet, že pro něho cokoliv znamená? Jak se mohl tak mýlit? Celou tu dobu pro něho byl jedině… nástrojem. Stejně, jako pro všechny ostatní. Nástrojem sloužícím pro porážku Voldemorta, zbytečný pro cokoliv jiného. Absolutně nepotřebný. K ničemu.

Zvedl hlavu. Z jeho vlasů spadlo několik sněhových vloček. Kůži měl začervenalou zimou, celé tělo se třáslo. Ale v zelených očích nebylo nic.

Dobře. Když s ním vždycky tak zacházeli… tak se tak bude chovat. Zbavený veškerých pocitů, všeho, co ho dělá Harrym, a zůstane jen jizva a brýle, protože to je jediná věc, kterou na něm viděli. Nikdy pro ně nebyl ničím jiným… nic víc.

Jen Potterem.

***

Tma se prohloubila, když jediný volný mrak na nebi zakryl jemné měsíční světlo. Sníh tiše padal. Padal na zem jako okvětní plátky bez jakéhokoliv zvuku. Dokonce i vítr na nějaký čas zanechal své aktivity a odpočinul si. Ale to božské ticho přerušil jakýsi zvuk.

Kroky. Skřípění sněhu, narušující hladkou, bílou deku.

Bělostí procházela temná silueta. Sníh ulpíval na černé postavě s kapucí. Nespěchala. Šla pomalu, rozhrnovala botami sníh. Rozhodně, přesto že se zdálo, že má ramena o něco shrbená, jako by na nich cosi leželo. Mířila k temné stěně zakázaného lesa. Ale když se k němu přiblížila a první stromy ji skryly ve svém stínu, zastavila se. A pomalu se otočila, a podívala se na Bradavice za jejími zády.

Stála nepohnutě nějaký čas, pozorovala temný věžatý hrad a světlo v některých oknech. Její pohled se přesunul k východní věži a zastavil se tam, sledujíc ji nezvykle dlouhý čas.

Po chvíli se opět pohnula. Zvedla pravou dlaň a přitiskla ji na levé předloktí. Pomalu se otočila zády k hradu a podívala se do lepkavé, husté tmy, která se táhla před ní. V sametovém tichu se ozval zvuk přemístění.

Na sněhu zůstaly jedině přerušené stopy. Severus Snape odešel.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel deset a nula