Desiderium intimum 57/2

Napsal Severus versus Alan... (») 30. 7. v kategorii Desiderium intimum, přečteno: 16×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

DI - kapitola 57. - část II.

  1. prosince 2018 v 17:45 | Elloii |  Desiderium Intimum

    Harry se takhle choval celý den. Mlčel nebo odpovídal polovičními slovy. Nebo se prostě díval do prázdna, tak jako teď.

 

Přestože ve Velké Síni panoval hluk, Harry se zdál úplně mimo. Seděl bez pohybu nad prázdným talířem, pozoroval rozesmáté studenty, jak si povídali nebo jedli. Vypadal a choval se jako robot. Jako by jediná jeho životní funkce byla dýchání. Jako by neexistoval.

 

Hermiona se na něj dívala, a cítila v srdci čím dál větší starost. A taky údiv, že vůbec přišel na oběd, ačkoliv se ničeho vůbec nedotkl a vůbec nereagoval na její přesvědčování. Ron seděl vedle, jedl mlčky oběd a prohlížel si ranního Denního Věštce, do kterého se ani nepodívala, příliš zabraná do myšlenek o Harrym.

 

"Och, další útok," řekl mezi jedním a druhým soustem. "Merline…" Odmlčel se a díval se na text vyvalenýma očima. "Zabili dvacet dva lidí, včetně sedmi dětí…"

 

Hermiona přestala sledovat Harryho a otočila se na Rona, šokovaná tím odhalením. Ale rychle litovala toho, že to udělala, protože popis způsobů, jakým byli ti lidé zabiti, ji vzal chuť k jídlu a sevřený žaludek se naplnil odporem a hrůzou.

 

"Oh bože… to je hrozné… nechutné…"

 

"Nebuď směšný," ozval se Harry. Oba přestali číst a podívali se na něj s překvapením. "Je válka. Oběti jsou normální. A bude jich ještě víc." Pověděl to tak lhostejným tónem, jako by mluvil o počasí a přesvědčoval je, že nic neudělají s tím, že prší. Ale tady šlo přece o lidské životy!

 

"Myslíš si, že je to normální?" V Ronově hlasu byla autentická nedůvěra. "V tom případě ti můžu přečíst, jak ti mizerní Smrtijedi zabili dvouleté mudlovské dítě?"

 

"Smrtijedi jsou dokonalý zabijáci," odpověděl klidně Harry. "Jsou tak vycvičení. Aby mučili, způsobovali bolest, zraňovali a zabíjeli bez mrknutí oka. Nemají city. Nevědí, co je to lítost. Voldemort nepřijímá do svých řad hlupáky. Jsou zatraceně inteligentní a nechávají za sebou těla. Nejde je zastavit. A nikdy se to nezmění. Nikdy v nich nevzbudíš ani jiskru lítosti."

 

Ron vypadal na hranici výbuchu.

 

"Copak si úplně zešílel? Mluvíš, jako bys je obdivoval! Nemám v úmyslu v nich vyvolávat lítost! Kdybych mohl, zabil bych je všechny!"

 

"Než stihneš vytáhnout hůlku, oni už budou mít naplánováno pět kroků napřed. Jsou mistři v plánování a lstivosti. Vždy budou několik kroků před tebou." V Harryho hlase nebyl ani stín emoci.

 

"Mám toho dost!" Ron už skoro křičel. "Přeci tu nemůžeme sedět se založenýma rukama a čekat, až zabijí všechny mudly. Musíme najít nějaký způsob, jak jim udělat to samé, co oni dělají nevinným lidem!"

 

"A staneš se stejným jako oni. Každou vraždou zničíš svoji duši. Zbavíš se citů. Všech emocí. Oni neustále zabíjejí, proto v nich už po nějaké době nezůstává nic. Přestanou rozlišovat dobro a zlo a proto proti nim nemáš šanci. Oni využijí každé tvé slabosti. Ty máš city, máš blízké. Oni se nestarají o nikoho a o nic. A díky tomu přežívají." Harryho hlas byl stejně ledový jako jeho pohled. "Stačí, když pomyslíš na záchranu kohokoliv, stačí, že na chvíli zaváháš a oni toho hned využijí proti tobě. Ve chvíli, kdy se budeš bát o své blízké, oni je všechny zabijí. A tebe rovněž."

 

"Zmlkni!"

 

"Rone, uklidni se!" Hermiona už to nemohla snést. "Harry, prosím, přestaň…" Její slova byla přerušena výkřikem černé sovy, která směřovala mezi ně. Měla načepýřené peří a k noze přivázaný malý vzkaz.

 

Hermiona se na sovu překvapeně podívala.

 

Pošta? V tuhle dobu?

 

Harry bleskově vztáhl ruku a odvázal ji lístek od nožky, která se ihned zvedla do vzduchu, a hlasitě zaskřehotala, jako by si na něco stěžovala.

 

Harry rozvinul lístek a rychle po něm přeběhl pohledem, a ač se jeho výraz na tváři nezměnil, objevila se na něm divná bledost.

 

"Co to je?" Zeptala se Hermiona, a sledovala ho se znepokojením. "Co se dě…?" Ale nedokončila to, protože se Harry zvedl a pomalu, beze slova opustil Velkou Síň.

 

Ale neklid nechtěl nebelvírčino srdce opustit, a po této podivné události, se ještě zvětšil.

 

***

 

Na štěstí se Harry objevil na další hodině.

 

Stálo ji to hodně úsilí, ale nakonec namluvila Ronovi, že by se neměl trápit Harryho chováním. Vysvětlila mu, že Harry potřebuje čas, že se mu stalo něco zlého, a že teď potřebuje jejich podporu, aniž by přilíval olej do ohně. A přes zbytek dne se Ron opravdu snažil nekomentovat chování svého přítele, ač mu vůbec nerozuměl a jistě to pro něj bylo těžké. Ale určitě ne tak těžké jako pro ni, když sledovala Harryho, a věděla, že mu nemůže pomoct, že nedokáže udělat nic, co by ho vytrhlo z jeho lhostejnosti.

 

Sledovala ho pečlivě, každou chvíli pozorněji, protože věděla, že poslední hodinou jsou dnes Lektvary. A to znamenalo, že se Harry setká se Snapem. Potká se s osobou, která byla nejpravděpodobněji příčinou jeho stavu. A když se blížila hodina, kdy měly Lektvary začít, ani výraz tváře, ani Harryho chování se vůbec nezměnilo. Měl by přece projevit nervozitu, strach, zlost, cokoliv. Ale to Hermiona se stresovala čím dál víc, zatím co Harry… no… vypadal, jako by ho to vůbec nezajímalo.

 

Teď také, když seděli ve třídě a čekali na Snapeův příchod, prostě se díval do prázdna, a jeho tvář byla úplně zbavená jakýchkoliv emocí.

 

Nakonec se klika na dveřích pohnula, a Hermionino srdce poskočilo, když se ty těžké dveře otevřely, a objevila se… profesorka McGonagallová.

 

Ve třídě se rozlehl šum nevěřícného šepotu. Studenti se po sobě podívali, úplně zaskočeni náhlým zjevením vedoucí Nebelvírů.

 

Učitelka přešla k černé katedře Snapea a utišila studenty pohybem ruky.

 

"Je mi líto, ale z důvodu nepřítomnosti profesora Snapea se dnešní hodina Lektvarů nekoná."

 

Šum ve třídě nabral na síle. Studenti si mezi sebou začali šeptat a nedokázali uvěřit, že to co slyšeli, je pravda. Poprvé v historii se Snape neobjevil na hodině!

 

Hermiona se rychle podívala na Harryho. Měl spuštěnou hlavu a zrak zamířený na černou desku lavice. Vypadal, jako by nad něčím intenzivně přemýšlel.

 

"Ale to neznamená," McGonagallová zvedla hlas, aby přerušila šum, který vybuchl, "že přijdete o hodinu. Na pondělí napíšete tři stopy dlouhou esej o Lektvarech proti bolesti, podrobnější informace naleznete ve svých učebnicích, strana dvě stě šedesát pět až dvě stě osmdesát devět. A teď…"

 

"Paní profesor…" Pansy zvedla ruku, a přerušila profesorku.

 

"Ano? O co jde, slečno Parkinsonová?"

 

"Co se stalo s profesorem Snapem?"

 

Přes tvář McGonagallové přešel stín.

 

"Profesor Snape je v této chvíli… neschopen vést vyučování."

 

Po těchto slovech se rozhostil ještě větší hluk. Studenti zcela zapomněli na přítomnost profesorky, jak moc byli zaskočeni tím odhalením.

 

Hermiona se znovu podívala na Harryho. Chlapec se teď díval na profesorku McGonagallovou. Jeho obočí bylo zamračené.

 

"A TEĎ, jestli mě necháte to dokončit…" Studenti okamžitě ztichli. "…ráda bych ohlásila konec vyučování. Můžete se sbalit a opustit třídu, ale varuji vás, že zachováte ticho a nebudete rušit ostatní studenty."

 

Radost z historického vynechání Lektvarů zřejmě zastínila předchozí šok. Studenti vstávali ze židlí, a jakmile se za profesorkou zavřely dveře, začali se rychle balit. K Hermioniným uším dolehly střípky rozhovorů:

 

"Co si myslíte, že se Snapeovi stalo?"

 

"A koho to zajímá?"

 

"Možná se nakonec otrávil vlastním jedem?"

 

"A možná zakopl o svůj plášť, když šel po schodech a zlomil si nohy?"

 

"Haha, jo! Vsadím se, že někdo nakonec dostal rozum a vyhodil ho ze školy."

 

"Ne, to by bylo příliš krásný…"

 

"Vždycky můžu snít."

 

"Hahaha."

 

Třída se pomalu vyprazdňovala.

 

Hermiona se dobalila ponořena ve vlastních myšlenkách, akorát když spatřila, jak si Harry rozhodným pohybem přehazuje tašku přes rameno a míří ven. Rychle naházela zbytek věcí do tašky a běžela za ním, slyšíc za sebou Ronovy kroky. Když ho nakonec dohnali, Harry se prudce rozeběhl.

 

"Kam jdeš?" Křikla za ním a zarazila se.

 

"Musím něco udělat," odpověděl Harry a zmizel za jedním rohem.

 

Váhala jestli jít za ním, ale nakonec rezignovala. Harry to pravděpodobně nechtěl. Kromě toho neznala sklepení dost dobře. Nebývala tu tak často. S povzdechem se otočila a podívala se na Rona, který sledoval záda svého vzdalujícího se přítele.

 

"Říkám ti, někdo ho začaroval. Tohle není Harry. Tohle nemůže být Harry," pověděl, a kousl se do rtu. Hermiona přešla k němu, objala ho za krkem a přitulila se k němu.

 

"Zjevně ho neznáme tak dobře, jak jsme si mysleli," zašeptala a zavřela oči.

 

"Co si myslíš, že se stalo se Snapem? Nikdy předtím nepřišel na hodinu. Ne, že bych nebyl šťastný, ale tohle všechno je nějak… divné."

 

Hermiona chvíli mlčela. Když jim to McGonagallová řekla, polil ji studený pot. Vlastně neměla ponětí, co si o tom myslet, přestože Snapeova nepřítomnost vrhla na celou situaci úplně jiné světlo. Možná… možná se Harry takhle chová ne kvůli Snapeovi, ale… že se Snapeovi něco stalo. Něco opravdu zlého. Zatím nemohla najít lepší vysvětlení.

 

Och, tak moc by chtěla poznat pravdu… možná by pak… mohla by… možná kdyby pochopila, mohla by mu nějak pomoct? "Doufám, že to není nic zlého," odpověděla tiše a těžce si povzdychla. Opravdu doufala.

 

***

 

Měsíc stále ještě mocně zářil, přestože na východě se už začaly měnit barvy a sametová čerň pomalu nabírala atramentově modrou. Zde, daleko na jihu, byla zima mnohem mírnější než v severním Skotsku a zanechala po sobě jen pár bílých vloček - poslední stopy své vlády.

 

Mezi nimi klouzalo něco neuvěřitelně dlouhého. Měsíční paprsky se odrážely v tisících šupinách pokrývající hřbet Nagini, vlnící se vlhkou, mrtvou trávou. Mířila k ohromné usedlosti, po rozlehlém panství, v této chvíli nepříliš nádherné zahrady.

 

Proklouzla přes pařezy živého plotu, minula špinavý rybník plný uschlého plevele a zamířila k mezeře ve spodní části stěny. Protáhla se tmavým tunelem, držela se celou dobu při zemi, dokud se neobjevila v tmavé místnosti. Začala se plazit po nerovných, studených kamenech, nechávala po sobě vlhkou stopu, dokud neuviděla ve svém zorném poli černý plášť sahající až k zemi. Zpomalila a otřela se o šaty jako kočka, která prosila o pohlazení.

 

Dlouhá, podivně bledá ruka se dotkla jejího hřbetu a pohladila ji po kůži.

 

"Už ses vrátila z lovu, má drahá?" Zeptal se vysokým, ledovým hlasem, nicméně použil její vlastní jazyk.

 

Had zasyčel, ovinul se okolo natažené ruky a vyšplhal se na ramena svého pána.

 

Voldemort se narovnal a pak znovu Nagini pohladil.

 

"Zbytečně si plýtvala sílu. Až s ním skončím, budeš mít velkou hostinu."

 

Jeho pohled se přenesl do středu místnosti. Na kamenné podlaze ležela postava oděná v černé. Bylo těžké rozpoznat tvary pod tím krví nasáklým hábitem, roztrhaném v tolika místech. Řezy odhalovaly bledou kůži, na které se zasychající krev mísila s nově otevřenými ranami. Na některých místech byla kůže černá, jako by ji cosi spálilo. Mezi kamennými deskami podlahy, na kterých postava ležela, tekly stroužky temné tekutiny, které se spojovaly v kaluž.

 

Zdálo se, že nedýchá. Že v tom zničeném těle už nezůstalo nic, co by se dalo nazývat životem.

 

Voldemort zvedl hůlku, a připravoval se na další kletbu.

 

"Musíme ho oživit. Nemůžeme dovolit, aby umíral v nevědomosti, že?"

 

V červených Voldemortových očích zaplál led, ale ve chvíli, kdy otevřel ústa, aby použil kletbu, se v místnosti ozvalo hlasité zaklepání.

 

Voldemort sklonil hůlku a vztekle se podíval na dveře.

 

"Jasně jsem rozkázal, abych nebyl rušen!" Zasyčel, když se dveře opatrně otevřely a do místnosti vklouzl Lucius Malfoy.

 

"Odpusť mi, můj pane," zachraptěl, a sklonil hlavu. "Ale je to velmi naléhavé. Právě přišla zpráva. Pro vás, můj Pane. Odesílatel napsal, že má být doručena okamžitě, jinak budete velice rozzuřen."

 

Voldemort sklonil hůlku a přimhouřil oči.

 

"Děj mi to," vztáhl ruku.

 

Lucius rychle přešel a podal mu zprávu, po čemž s úklonami vycouval. Krátce se podíval na postavu ležící na podlaze a v jeho očích se zablýskl triumf a satisfakce.

 

Když se dveře zavřely, Voldemort zvedl obálku a podíval se na ni. Byla adresována na Luciuse Malfoye, Malfoyovo panství, ale výraznými, velkými písmeny bylo napsané: Pouze do rukou Temného Pána. Pod tím byla menšími písmeny napsána hrozba, co se stane s tím, kdo nedoručí zprávu okamžitě. Obálka byla zapečetěná. Voldemort ji otočil v dlani.

 

"Vidíš to, Nagini? Kdo by měl dostatek odvahy, aby mi poslal dopis?"

 

Ve Voldemortových očích se objevil opravdivý zájem. Zlomil pečeť, vytáhl z obálky pergamen a rozvinul ho. Chvíli se jeho oči přesouvaly po textu, a když skončily… na jeho ledové tváři se objevil triumf. Ústa se roztáhla v hrozivém úsměvu radosti a v očích zaplanul plamen vítězství.

 

Obrátil svůj pohled na postavu ležící na podlaze.

 

"Podcenil jsem tě, Severusi." Spustil ruku s dopisem a pomalu přešel k bezvědomému muži. Kopl do něj nohou a otočil ho na záda. Vlasy zbarvené krví se lepily k bledé tváři, uzamčené v bolesti. Sklonil se nad ním a přesunul konec hůlky po hluboké ráně na tváři. "Napsal to ssskvěle. Sssskvěle. Znovu jsi prokázal, že jsi jedním z mých nejlepších služebníků."

 

Zastavil hůlku nad jeho srdcem, zavřel oči a začal pronášet dlouhé, neslyšitelné zakletí. Z jeho hůlky splynula žlutá záře, pronikla tělem a pomalu zavírala otevřené rány. Krev proudící po podlaze začala couvat a vnikala zpět do řezů na kůži.

 

Trvalo to dlouho. Skončilo to až s prvními slunečními paprsky pronikajícími skrz okna Malfoy Manor a oznamovaly, že nadešlo páteční ráno.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel nula a sedm