Desiderium intimum 58/1

Napsal Severus versus Alan... (») 30. 7. v kategorii Desiderium intimum, přečteno: 21×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

DI - kapitola 58. - část I.

Co jsme to vytvořili za chaos

Všechno bylo rozmazané. Temnota nechtěla odejít a zář byla příliš jasná, takže se světlo zarazilo až na samé hranici, přičemž pohltilo všechny odstíny šedé. Něco se v ní pohybovalo… rozechvělé siluety, čísi ruce, zvedly ho, držely ho. Zvuky nabíraly tvar. Dutý hlas nízko nad zemí, který nejasně poznával. Jiný hlas, připomínal hrubý povrch stěny, který také dobře znal, ale neměl ponětí odkud. Byl tam také třetí hlas… jako napnutá struna. A… také hladké vlny šelestu. Zvuky jakoby ho obtáčely, sbíraly jeho kousky, nedaly mu klid a ostřily jeho mysl. Chtěl se vrátit do toho ticha, ve kterém byl jediným zvukem jeho vlastní dech. Ve které chlad, už nebyl jen chladem, ale stal se něčím, co mu dovolilo necítit nic než jen pomalu rostoucí, pronikající teplo. Teď se ho zbavil a obrátil ho proti němu. Teplo zmizelo a nahradilo ho nepříjemné brnění.

 

Někdo mu přidržoval hlavu a pocítil v ústech něco horkého. Něco, co mu připomínalo tekoucí lávu. Ušklíbl se, ale nedokázal to vyplivnout. Tekutina protékala jeho tělem, nelítostně nutila nervy k činnosti. Všechno ho svědilo. Šeď nabírala barvy, stíny, tvary, a hlasy... no, byly to jen hlasy.

 

"…rry, slyšíš mě? Kývni hlavou."

 

Tvary a barvy pomalu zapadly do sebe, a nad ním se objevila profesorka McGonagallová. Její tvář byla zamračená úzkostí.

 

Zamrkal, a cítil, jak se jeho smysly probouzí s ostrým světlem, a tak lehce přikývl.

 

Na učitelčině tváři se objevila úleva. Podívala se někam na stranu a řekla:

 

"Začal komunikovat." A pak k němu otočila tvář zpátky. Dotkla se rukou jeho čela. "Jak se cítíš?"

 

Harry zavřel oči a nadechl si. Na chvíli, na jednu chvíli doufal, že to všechno… že všechno byl sen. Nejhorší noční můra, jaká se mu mohla zdát, ale i když to byl jen sen, tak mezitím…

 

"Odpověz mi." McGonagallová zvýšila hlas. "Jak se cítíš, Pottere? Víš, co se stalo? Hagrid tě našel na pozemcích. Kde ses tam vzal? Cos tam dělal? Jak jsi mohl bez dovolení opustit hrad a ještě uprostřed noci? Co se tam stalo?"

 

Harry otevřel oči, ale nepodíval se na ni. Jeho pohled zamířil k sněhobílému stropu, vidíc věci, které viděl jen on. Neodpověděl. Nedokázal otevřít ústa. Prostě se díval před sebe, a přál si skrýt se v tom teple a necitlivosti, ze kterého ho probudili proti jeho vůli.

 

McGonagallová se znovu podívala na stranu.

 

"Možná je ještě v šoku."

 

"Neboj se, Minervo," odpověděl ji druhý hlas. Patřil školní sestře. "Dostane se z toho, ujišťuji tě. Jen co mi Hagrid přinese ten lektvar. Dáme ho do pořádku."

 

Vedoucí Nebelvíru odstoupila a hluboce si povzdechla.

 

"Pottere, proč to vždycky musíš být ty?"

 

Ve stejném okamžiku se dveře ošetřovny otevřely a vešel Hagrid.

 

"Harry! Jak se cítíš, chlape?" Zeptal se široce se usmívající Hagrid a přešel k jeho posteli. "Nahnal si mi pěknej strach. Co tě to popadlo, chodit po pozemcích uprostřed noci? Už sem si myslel, že si tam úplně zmrznul. Naštěstí tě Tesák vyčenichal. To zvíře štěkalo tak dlouho, dokud jsem ho nepustil a…"

 

"Hagride," přerušila ho profesorka McGonagallová. "Slibuji, že si s ním budeš moct promluvit ráno, ale teď bych ti byla vděčná, kdybys dal Poppy lektvar, pro který jsme tě poslali, a dovolil nám postarat se o Harryho."

 

"Promiňte, paní profesorko, ale Snape není u sebe."

 

Snape…

 

Něco v Harrym se zatřáslo. Pomalu se otočil a podíval se na Hagrida.

 

Není…

 

"Nikde není. Myslím, že musí bejt… no, víte, madam."

 

"Hagride! Velice ti děkuji, ale už můžeš odejít."

 

Snape není…

 

"Drž se Harry. Přídu ráno, uvidíme se, až ti bude líp."

 

Volání… Voldemort už možná všechno ví…

 

"Poppy, postarej se o něj. Půjdu pro jeho přátele. Možná budou něco vědět."

 

Kolik je hodin? Kolik času mohlo minout?

 

"Zůstaňte tady, Pottere. Půjdu připravit lektvar."

 

Já neodpouštím…

Snape zemře… Voldemort ho zabije! Zabije!

 

Bez váhání odhodil peřinu a spustil chodidla na ledovou podlahu. Zběsile vstal a rozhlédl se po místnosti. Potřeboval něco na psaní. A kus pergamenu. Postřehl je na stole vedle vchodu na ošetřovnu. Zvedl pero, inkoust a pergamen, otevřel těžké dveře a zamířil do sovince.

 

Jakýkoliv běh událostí by vymyslel… vždycky by to skončilo jedině jedním. Smrtí Snapea.

 

Samozřejmě, mohl se mýlit. Ale silná předtucha mu říkala, že měl pravdu.

 

Potřeboval si v hlavě připravit plán akce. A vlastně ho ani nemusel vymýšlet. Věděl, co má dělat. Teď už nebylo nic, co by ho mohlo zastavit. Měl jen jednu, jedinou cestu. Nebyla žádná alternativa. Konečně si mohl dovolit vydat se na cestu, pro kterou byl od narození připravován. Neměl už nic, čeho by se mohl chytit, aby tu chvíli zdržel alespoň o nějaký čas, ve kterém ho proud zanese až k samému okraji vodopádu a už zbyde jen jedna cesta. Dolů.

 

Vešel do sovince. Hedvika tu nebyla. Pravděpodobně se vydala na noční lov, ale to bylo dobře. I tak ji nechtěl využít. Byla příliš rozpoznatelná a někdo by se to mohl dozvědět.

 

Přes okna bez skel dovnitř padaly vločky sněhu a foukal ledový vítr. Harry vzal obálku z malé skříňky v rohu místnosti, posadil se ke stěně, na bok postavil inkoust, rozložil pergamen na kolenou a začal psát:

 

Setkám se s tebou za dva týdny. Přijdu sám. Budeš si semnou moc dělat, co chceš, nebo - pokud chceš - udělám, co budeš chtít. Ale mám jednu podmínku. Snape se vrátí do Bradavic celý a zdravý. Nezabiješ ho a ani mu neublížíš. Jestli se dozvím, že se mu něco stalo, a jestli se nevrátí do Bradavic z vlastních sil, přísahám, že už mě nikdy víc neuvidíš. Nikdy. Skryji se na místě, kde mě nenajdeš.

Nikomu o tomto dopisu neřekneš. Žádnému ze svých Smrtijedů. Nikdo nesmí vědět, že se setkáme. Čekám na odpověď s instrukcemi, kdy a kde se mám objevit.

Harry Potter

Ještě jednou si přečetl dopis a zhluboka si povzdechnul.

 

Nechtěl být obětí. Nechtěl se předložit Voldemortovi. Napsal to jen proto, aby Voldemort souhlasil s jeho podmínkami. Pokud bude souhlasit…

 

Hrál o čas. Žádal dva týdny, aby se alespoň pokusil připravit. A pak půjde k Voldemortovi a bude s ním bojovat. Och, nevěřil, že má jakoukoliv šanci, ale udělá všechno, všechno, aby ho alespoň vzal sebou…

 

Nevěděl, kde přebývá jeho nepřítel. Mohl si jen domýšlet. Proto jako adresáta vybral Luciuse Malfoye, který byl jedním z jeho nejvěrnějších sluhů. Určitě s ním byl v kontaktu. Ale jak udělat, aby zprávu dostal okamžitě? Každá vteřina se počítala, a když by bylo příliš pozdě…

 

Hrozba. Ano. Všichni se bojí Voldemortova hněvu. Musí je přimět, aby uvěřili, že Voldemort čeká na tuhle zprávu a snažili se mu ji doručit co nejdříve, jak je to možné, jinak je surově potrestá.

 

Dopsal na obálku ještě jednu větu, zapečetil ji pomocí hůlky, vstal z ledové podlahy a rozhlédl se. Na nejvyšším bidýlku seděla velká, černá sova. Vypadala silně a rychle. S takovým úkolem by se měla vypořádat. Zavolal ji. Neochotně k němu přiletěla.

 

"Zaneseš tuto zprávu Luciusovi Malfoyovi do Malfoy Manor." Řekl a přivázal ji list k nožce. "Ale pospěš si. Je to velmi naléhavé."

 

Sova se na něj podívala svým velkýma jantarovýma očima a hlasitě zaskřehotala. Přešel s ní k oknu.

 

"Leť," řekl a natáhl ruku. Pták roztáhl křídla a vylétl do temnoty, kde rychle zmizel s tmou.

 

Snape musí žít. Musí.

 

Nezáleží na tom, co udělal. Nezáleží na tom, jak moc mu ublížil. Byl součástí života, který za sebou Harry nechal. Byl to jediný člověk, který mu věnoval náklonnost.

 

***

 

Netoužil s nikým mluvit. Tak proč ho všichni museli otravovat otázkami a svou přítomností? Stejně nic nevěděli, nic nechápali.

 

Hned po odchodu Rona a Hermiony se na ošetřovně zjevila profesorka McGonagallová s Brumbálem, ale Harry se k nim jen obrátil zády, přikryl se až k bradě a dělal, že spí. Nečekal, že tomu ředitel věří, ale po první otázce, na kterou Harry neodpovídal, rezignoval s další, očividně vědíc, že s ním Harry nechce mluvit. Odešel na stranu s profesorkou McGonagallovou, chvíli si s ní šeptal, pak opustil ošetřovnu a nechal Harryho v rukou madam Pomfreyové.

 

Brumbál… vždy byl někým, komu Harry bezvýhradně věřil, ale po tom, co spatřil v těch nešťastných vzpomínkách, se veškerá důvěru zhroutila jako věž s příliš slabými základy a nedovolila mu pohlédnout do očí. Brumbál se ukázal jako… stejný manipulátor jako ostatní. Využíval všechny kolem pro svůj cíl. Potřeboval špeha, tak bez váhání poslal Snapea téměř k jisté smrti. To kvůli němu se Snape vrátil k Voldemortovi, kvůli němu se z něj stalo také monstrum… Jen kvůli jeho egoistickým, manipulujícím rozhodnutím se Snape chtěl osvobodit a využil k tomu Harryho. Oba byli stejní.

 

Ale to nic. Nebude na to myslet. Teď už na tom nezáleží. Na ničem nezáleží. Zanechal za sebou svůj život, všechny pocity, všechny sny… teď má k dosáhnutí jen jeden cíl. Musí počkat na Voldemortovu odpověď.

 

Celou noc nezamhouřil oka. Byl neklidný, vrtěl se na posteli, a stále se díval z okna, čekajíc…

 

Dostala se tam sova? Stihla to včas? Fungovala hrozba? Dostal Voldemort dopis? Souhlasil s jeho plánem nebo jeho odpověď bude… ležící tělo u brány hradu?

 

Mohl jen věřit tomu, že Voldemort nebude chtít takovou šanci ztratit. Harry se mu prakticky dával na stříbrném podnose. Nešlo mu přeci o to? Nebyl to jeho cíl?

 

Když přišlo ráno, vstal, oblékl se a beze slova opustil ošetřovnu, a vydal se do Nebelvírské věže. Bylo ještě příliš brzy, aby kohokoliv potkal. Společenská místnost byla opuštěná, ztracená v ospalém tichu a mlhavém soumraku. Harry se posadil před krb a díval se, jak plameny požírají dřevo. A přemýšlel, jestli v sobě ještě někdy pocítí takový plamen, protože se mu zdálo, že žádný oheň nedokáže roztát led uvnitř něj…

 

***

 

Zatímco Hermiona a Ron byli na snídani, on šel na Dějiny magie. Nicméně se mu na ně nepodařilo dorazit, protože ho na cestě zastavila profesorka McGonagallová. Vynadala mu za opuštění ošetřovny bez dovolení a nechtěla uvěřit tomu, že se už Harry cítí skvěle. Vzala ho k madam Pomfreyové na prozkoumání, ale ošetřovatelka, po vykonání několika testů, překvapeně potvrdila, že se Harry zdá být už téměř naprosto v pořádku, a že v noci pravděpodobně přeháněla, a to, co se zdálo být jako agonizující omrzliny, bylo jen způsobené divným šokem, ve kterém se nacházel.

 

To prohlášení vyvolalo další sérii otázek, kterými ho McGonagallová zahrnula, a toužila se dovědět, co způsobilo, že se nacházel na pozemcích v takovém stavu.

 

Už toho bylo příliš…

 

"To není vaše věc," řekl nakonec, vstal z lůžka a přehodil si tašku přes rameno. "A byl bych vděčný, kdybyste mě nechala na pokoji, profesorko. Tohle je škola, a ne vězení, a zdá se mi, že jsem pod neustálým dohledem a nemůžu si dojít sám ani na záchod, aniž by z toho nebyla aféra. Můžete mi odebrat body, ale všechno je to moje osobní záležitost a chtěl bych, abyste to respektovala."

 

Po těch slovech se Harry otočil, pomalu odešel a zanechal za sebou McGonagallovou a Pomfreyovou v lehkém šoku.

 

McGonagallová nebyla hloupá. Věděl, že hned poběží za Brumbálem, aby mu podala podrobnou zprávu o Harryho chování, ale bude respektovat jeho žádost. A jen na tom mu záleželo. Aby ho nechali na pokoji.

 

***

 

Ve Velkém Sálu panoval obvyklý halas. Bradavičtí studenti nedokázali jíst v tichu. Jídlo bývalo kakofonií stovek hlasů, smíchu, křiku a občas i výbuchů.

 

Ale Harry je neslyšel. Seděl obalený v absolutním tichu, díval se na rozesmáté, přátelské tváře, tváře lidí, kteří byli šťastní, bavili se, vzrušovali a zabývali se nádhernými triviálními věcmi, s nimiž se kdysi zabýval i on, ale teď to vše přestalo mít smysl. Protože všechno se změnilo. Všechno, co pro něho bylo důležité, každý silnější úder srdce, každé emoce, které tak dlouho zaplňovaly jeho nitro… všechno zůstalo tam, ve sněhu. Nechal to zamrznout. Aby to zmizelo. Teď zůstalo jen ticho, které ho obklopovalo jako zeď a nepouštělo dovnitř žádný ze zvuků.

 

Nikdo, nikdo z těch všech lidí, co se na něj dívali nevěděli, co on… nikdo ani nepomyslel... nikoho nečekal takový osud… Díval se na ně všechny a poprvé ve svém životě je viděl tak jasně. Jako ve zpomaleném filmu. Ponořené ve svých malých problémech, zapletené do obyčejných, možná i zmatených, ale vlastně velmi triviálních vztahů… myslící si, že svět se točí jen kolem nich a nic jiného neexistuje. Ale existuje. Velmi jasně, občas i brutálně. Jen to skoro nikdo neviděl.

 

Dokonce i Ron, směšně se s ním hádal o tom, že má nějakou šanci proti skupině cvičených zabijáků. Harry dokonale znal jejich metody. Znal přeci jednoho z nich. Vlastně z toho důvodu k nim měl takový respekt. Ale Ron to nevěděl. Myslel si, že je všemocný… že dokáže něco, s čím si ani Moody nedokázal poradit. Nejlepší bystrozor, jakého kdy Harry znal.

 

Každý z nich měl stejný osud. Jediný způsob, jak je před tím uchránit bylo…

 

"Harry, prosím, přestaň…" Hermiona se snažila zlehčit napětí, které viselo ve vzduchu, ale utichla, když na stole mezi nimi přistála sova. Černá sova.

 

Harry se na ni podíval a kousl se do rtu, a měl náhle pocit, že se místnost zatočila a strop se začal nebezpečně třást nad jeho hlavou, jako by se najednou měl svalit.

 

Obdržel odpověď. Od Voldemorta.

 

Natáhl se a odvázal zprávu, a pak, aniž by ztratil jedinou chvilku, ji rozvinul a četl:

 

Splnil jsem tvůj požadavek. Vracím ho v jednom kuse. Dokonce jsem učinil výjimku a velkoryse jsem ho uzdravil. Považuj to jako dárek ode mne. Budu tě očekávat v pátek za dva týdny o deváté ráno u kamenného kruhu Belstone v Darmooru. Pokud se neobjevíš, nikdy víc ho nespatříš. Nikdy.

Samozřejmě jsem vyhověl tvé žádosti. Nikdo to neví. Máš mé slovo. Bude to naše malé tajemství.

Stalo se to. Opravdu to fungovalo!

 

"Co to…? Co se dě…?" Uslyšel Hermionin hlas, ale přišel k němu jako zpoza skla. Ticho ho odvracelo. Sevřel zprávu v dlani, vstal do stolu, a ignoroval překvapený pohled svých přátel. Když byl za dveřmi do Velké Síně, vytáhl z kapsy Pobertův Plánek a podíval se na Snapeovy komnaty. V ložnici si všiml malé tečky s nápisem Severus Snape.

 

To mu stačilo.

 

***

 

Harry seděl ve třídě a zíral do zdi. Hodina měla už dávno začít, ale Snape tu nebyl.

 

Co vlastně cítil? Brzy uvidí člověka, který v něm všechno zničil, ale kterého přesto zachránil… Bylo to divné, ale necítil se vůbec nervózní. Ani nebyl vystrašený. Necítil ani odpor ani nenávist. Jen klid. Nekonečný klid, který přišel vždy, když se člověk srovnal s nevyhnutelným. Bezpečí. Kontrola. Byl povznesen nad všechny emoce, i ty příjemné. Věděl, že jich už stejně nikdy nedosáhne.

 

Pokud je něco tak silně rozdrcené… nikdo už to nemůže rozdrtit víc. Protože nejde rozdrtit kámen.

 

Zjevení se profesorky McGonagallové přijal s neměnným klidem. Byla to její slova, která tím klidem trochu zachvěla:

 

"Je mi líto, ale z důvodu nepřítomnosti profesora Snapea se dnešní hodina Lektvarů neuskuteční."

 

Nepřítomnosti? To není možné… Přeci ho viděl na plánku. Je na hradě. Mapa nikdy nelhala. Že by ho Voldemort nějak oklamal?

 

Musel to zkontrolovat!

 

Udělal to okamžitě, jakmile vyšel ze třídy. Aniž by reagoval na Hermionino volání, zamířil přímo ke Snapeovým komnatám. Schoval se za nejbližším rohem, přehodil přes sebe neviditelný plášť a vytáhl plánek. Uvnitř uviděl dvě další tečky. Brumbála a Pomfreyovou. Musel počkat, až odejdou. Udělali to po deseti minutách.

 

"A co si o tom myslíte, řediteli? Má velmi vysokou horečku a je tak oslabený, jakoby ztratil nejméně dva litry krve, ale není to možné. Zkontrolovala jsem to a všechno je normální. Ačkoliv pochybuji, že v příštích dnech se mu vrátí síly natolik, aby mohl učit."

 

"Neznáš ho, Poppy. Vsadím se, že se zjeví na hodinách už v pondělí. Severus byl vždycky tvrdohlavý…"

 

Brumbál a Pomfreyová zmizeli za rohem chodby a jejich hlasy utichly.

 

Věděl, že ho Voldemort nepodvedl. Splnil jeho požadavek. Nezabil Snapea. Vrátil ho živého. Ale Harry chtěl na vlastní oči vidět, že je to pravda.

 

Ještě chvíli počkal, sáhl po hůlce a namířil na dveře.

 

"Diffindo," zašeptal. V chodbě se rozlehla rána, jako by něco těžkého zasáhlo dveře. Harry sklonil hůlku a zadíval se na jejich dřevěný povrch. Nevěděl, kolik času uplynulo, ale klika se nakonec pohnula, dveře se otevřely a v tu chvíli ho Harry spatřil.

 

Stál naboso na kamenné podlaze ve svém černém pyžamu, opíral se rám dveří, jako by ho potřeboval, aby nespadl. Vlasy měl přilepené na bledé tváři. Mezi nimi se blýskaly oči s tmavými kruhy. Vypadal jako někdo, koho dělil jen vlas od smrti. Velmi tenký a slabý vlas.

 

Harry se zamračil, protože ho něco náhle napadlo: Ještě včera by byl pravděpodobně v šoku, kdyby ho spatřil v takovém stavu, ale teď… teď nic necítil. Jen trochu chladné satisfakce, že ten člověk tu stál jen díky němu.

 

Žil. A to mu stačilo.

 

***

 

Musel sestavit plán učení. Měl jen dva týdny, aby se naučil kouzla, která by mu umožnila alespoň doufat, že by mohl Voldemorta porazit. Ale kde začít? Měl už v hlavě jistou vizi, že by strávil celé dva týdny učící se v knihovně nebo v Komnatě nejvyšší potřeby. Ale byla to jen čistě teoretická vize. Pokud z toho chtěl něco získat, musel přejít od teorie k praxi.

 

To byl důvod, proč celý víkend strávil zavřený v Komnatě nejvyšší potřeby, která teď vypadal jako normální tréninková místnost - ta samá, ve které cvičil v pátém ročníku s Brumbálovou armádou. Pokusil se vytvořit všechna blokující, skrývající, maskující a odzbrojovací kouzla, jaká znal, ale bylo to jen zahřátí. S takovými kouzly by rovnou mohl na Voldemorta kýchnout. Nejdůležitější kouzla měl napsaná na kusu pergamenu. Napsal je ještě v Oddělení s omezeným přístupem, do kterého teď nemohl, kvůli Snapeově blokádě. Ale nechtěl je použít, nechal si je jako poslední možnost. Pokud vše ostatní selže.

 

Po dlouhém přemýšlení se rozhodl vrátit k Legilimens Evocis. To kouzlo bylo příliš užitečné, aby jej mohl nechat být. Luna ochotně souhlasila s pomocí, ale jen v týdnu, víkendy měla plné. Harry ji také poprosil, aby se zeptala Tonksové, jestli je stále ochotná mu dát nějaké soukromé lekce.

 

Hermiona a Ron… no, přestali ho sledovat a zasypávat otázkami. Nicméně se mu zdálo, že je na něj Ron naštvaný, že vynechal sobotní trénink. Byla pravda, že mu Harry jasně a důrazně řekl, že odchází z týmu, ale Ron tomu asi nevěřil. Nevěřila tomu ani Ginny, protože za ním stále chodila a ptala se, kdy přestane s tou depresí a začne se chovat jako 'starý Harry'. Odešla teprve tehdy, když jí Harry řekl, že je "otravná holka, která nemá o ničem ponětí".

 

Možná si to Harry ani neuvědomil, ale vypadalo to, jako by za sebou pálil mosty…

 

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedenáct a nula