Desiderium intimum 59/1

Napsal Severus versus Alan... (») 30. 7. v kategorii Desiderium intimum, přečteno: 20×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

DI - kapitola 59. - část I.

Odpočítávání

Obklopovala ho temnota. Silná a neproniknutelná. Panoval nepříjemný chlad, který vlhčil pokožku studeným potem. Nacházel se v jakémsi malém, stísněném pokoji. Nebyly zde žádná okna, která by vpustila do místnosti trochu slabého světla. Něco, co by rozptýlilo dusící temnotu, která mu tiskla hrdlo. Nic neviděl, ani své paže, když se dotýkal chladných stěn a snažil se najít cestu ven.

 

Kde je? Co se děje? Jak se sem dostal? Kde jsou všichni?

 

Přesouval se pohmatu, a zoufale hledal cokoliv, co by mu umožnilo dostat se z tohoto příšerného místa. Z místa, ve kterém neexistovalo nic jiného než chlad, prázdnota a temnota. Měl pocit, že se na něj temnota tlačí a místnost se zmenšuje, a pokud rychle nenajde cestu ven, rozdrtí ho. Vstřebá. Pohltí.

 

Musí se odsud dostat! Musí!

 

Dotkl se další stěny a odskočil dozadu, když se stěna náhle rozzářila a přeměnila se v cosi připomínající velmi silné, hrubé sklo, přes které pronikalo… světlo!

 

V první chvíli přimhouřil oči, oslepený září, ale když si jeho zrak přivykl světlu, spatřil v dálce jakýsi temný tvar.

 

Přešel ke sklu a snažil se zaostřit, a vidět cokoliv dalšího vyjma temného stínu, ale nerovnosti pokrývající celý povrch stěny mu to neumožňovaly.

 

Možná, když zavolá, někdo mu pomůže? Možná by našel způsob, jak ho odsud dostat?

 

"Hej!" Zakřičel a okamžitě toho litoval, když se jeho hlas odrazil od stěn a udeřil do něj dvojnásobnou silou, až mu téměř praskly bubínky. Zakryl si uši a zavřel oči, ale po chvíli, kdy je otevřel, spatřil, že… se stín začal posouvat. Ano! Nezdálo se mu to! Přibližoval se k němu.

 

To nebylo to neúžasnější. Nejúžasnější bylo to neuvěřitelné teplo, které teď vyzařovalo zpoza skla. Cítil ho na své tváři. Cítil, jak laská jeho kůži, ohřívá ji. Bylo to tak příjemné… tak jiné než ten chlad. A tma. Než vše, co ho obklopovalo.

 

Temná postava byl čím dál blíž a zdálo se, že se s ní přibližuje i světlo, a teplo se stávalo intenzivnější. Snažil se postřehnout cizincovu tvář, ale bylo to nemožné. Bariéra, která je dělila, byla příliš silná a hrubá, a zkreslila vše, co se snažil vidět. Viděl jen černou postavu, která se teď - byl si tím jistý - zastavila u stěny a dívala se na něj.

 

Nechtěl tu být. Toužil se dostat na druhou stranu, pocítit to teplo všude, v sobě! Vztáhl ruku a dotknul se prsty chladného povrchu.

 

"Dostaň mě odsud," zašeptal.

 

Postava se pohnula a zvedla ruku. Dotkla se stěny ve stejném místě, kde se nacházela jeho dlaň, a kdyby je nedělila bariéra, jejich prsty by se spojily. Ale v té chvíli se stalo něco nečekaného. Stěna se zatřásla a začala zamrzat. Přesně od místa, ve kterém se jí cizinec dotkl. Led se rychle rozšiřoval, téměř úplně odřízl přísun světla a tepla.

 

Než si stačil uvědomit, co se děje, pocítil, jak ledový chlad šplhá po jeho kůži, přes dlaň, pokrývajíc ji ledem. Snažil se odtáhnout ruku, ale nemohl. S hrůzou sledoval, jak se mráz šplhá po jeho předloktí, dál a dál. Zoufale se začal bránit, snažil se odtrhnout ruku, nenechat mráz dostat se ještě dál, aby nedosáhl k srdci…

 

A ve stejné chvíli ho udeřilo cosi do hlavy a zjistil, že se nachází ve vlastní posteli s rukama napřaženýma před sebou a s šíleně bijícím srdcem.

 

Byl to jen sen… Jen sen. Nic víc.

 

Bleskově se zvedl a spustil nohy z postele, naklonil se dopředu, opřel si lokty o kolena a vpletl prsty do vlasů.

 

V ložnici panovalo ticho, čas od času přerušené Ronovým zachrápáním.

 

Hlava mu stále pulzovala po úderu do čela postele, ale srdce se pomalu vracelo do svého normálního rytmu.

 

Podíval se na hodiny. Byla druhá v noci. Spal jen dvě hodiny. A… ano, bylo už úterý.

 

Zůstalo mu deset dní. Deset dní… Co mohl udělat za deset dní?

 

Pohnul se, narovnal, a hluboce si povzdechl. Podíval se na svůj polštář a sáhl pod něj, vytahujíc svitek pergamenu. Dopis od Voldemorta. Četl ho už tolikrát, že ho mohl citovat. Ale udělal to. Přečetl ho znovu. Jako by mu mohl pomoct vymyslet nějaký způsob, jak ho porazit.

 

Nepomohlo to. Připomněl mu jen to, že všechno je to pravda. Realita. Že pokaždé, když četl ten dopis, si uvědomil, že nadešel čas. Je tady. Ta chvíle. Chvíle, na kterou čekal celý život, a kterou vždy odkládal. Nakonec nastala. Už není cesty zpět. Půjde na setkání s Voldemortem. Nechá za sebou vše a bude mít před sebou jen jeden cíl.

 

Porazit ho.

 

Ale jak by to měl udělat? Kde začít? Má vůbec Voldemort nějaké slabosti? Je přeci člověkem, jakkoliv je těžké tomu uvěřit. Musí je mít. Přeci dýchá, jeho krev teče, mozek funguje. Je živou existencí, a každá živá bytost může být nějakým způsobem zbavena života. Ale jeho tělo nebyl problém, byla to duše. Už jednou přežila. Byl zabit a jeho duch nějakým způsobem přežil a vrátil se. Jen díky vlastní moci je Voldemort nemocnějším černokněžníkem, jaký existoval, dokonce silnější než Grindelwald. Ta magie ho udržovala při životě. To ona byla jeho slabým místem. A Snape to objevil. Vypracoval ideální plán jak vysát z Voldemorta celou jeho moc. Škoda jen, že se při tom chtěl zbavit také Harryho.

 

Ale přeci musí existovat ještě nějaký jiný způsob! Nějaká mezera. Něco, na co nikdy nepomyslel…

 

Dokud ji nenajde, bude se muset zaměřit na to, co je alespoň teoreticky na dosah jeho ruky. Na cvičení obraných kouzel a učení Legilimens Evocis. Domluvil se s Lunou na lekcích v Komnatě nejvyšší potřeby. Měl tak málo času… Nejraději by přestal chodit na hodiny, ale nechtěl na sebe přitáhnout ještě větší pozornost. Domníval se, že kdyby vynechal jeden den učení, McGonagallová by se ihned objevila s celým pedagogickým sborem.

 

Předstírání. O tom to všechno bylo. Předstírat. Ačkoliv, ten skandál ze včerejších lektvarů zajímal celou školu, když se ukázalo, že počet bodů nebelvíru klesnul během dvou hodin na nulu, a Potter s tím má pravděpodobně něco společného. Dokonce slyšel, že McGonagallová běžela za Snapem s vysvětlením, ale moc to nepomohlo, protože počet bodů se ani nepohnul.

 

Harry by vsadil všechno za to, že Snape byl teď pravděpodobně velmi spokojený. Nemusel už nic předstírat. Konečně mohl ukázat svou pravou tvář, kterou musel tak dlouho skrývat a potlačovat. Konečně mohl ukázat, jak moc Harryho nenávidí, jak moc jím pohrdá, a teď, když Harry zničil celý jeho plán, určitě ho nenáviděl ještě víc…

 

Zajímalo ho, jestli přemýšlel, proč Voldemort ušetřil jeho život… Určitě, ale nikdy tomu neporozumí, protože, ho ani nenapadne, že Harry, po tom co viděl v myslánce, by udělal něco tak šíleného a zachránil mu život.

 

Harry si byl víc než jistý, že Voldemort dodržel slovo a Snapeovi o ničem neřekl. Ujistil se ve chvíli, ve které mu muž přidělil trest do konce školního roku. Stále si pamatoval satisfakci, s jakou to udělal… Ne, Snape o ničem nevěděl. A Harry si byl rovněž jistý, že o tom nevěděl ani nikdo jiný. Voldemort nebyl hloupý. Zachování všeho v tajnosti mu hrálo do karet. Nemohl riskovat, že by se to jakýmkoli způsobem dostalo k Brumbálovi, protože všichni Smrtijedi měli Bradavicích syny a dcery. Stačila by jedna se zlostí vypovězená věta… Ne, nikdo mimo Harryho a Voldemorta nemá ponětí, co má přijít.

 

Samozřejmě, Harry nebyl idiot a domyslel si, že Voldemort poruší přísahu ve chvíli, kdy se přiřítí na domluvené místo setkání. Konečně bude mít ve svých rukou Harryho Pottera. Nepromarní takovou příležitost. Bude se koupat ve slávě. Nakonec upozorní každého, dokonce i samotného Albuse Brumbála. "Tady je váš hrdina, váš Vyvolený… podívejte se na něj… dívejte se, jak zemře…"

 

Harry zavřel oči.

 

Myšlenka na vlastní smrt… nebyla příliš příjemná. Ale mnohem horší byla myšlenka na to, co s ním Voldemort udělá, až ho konečně dostane do rukou. Jak dlouho ho bude mučit? Jak dlouho bude trvat, než nasytí svou touhu po pomstě? Jak dlouho?

 

Vize ze snu, který se mu zdál před několika týdny, byla zaražená v jeho těle jako dýka. Jen samotná vzpomínka na tu bolest mu způsobila husí kůži.

 

Nemohl to dopustit. Pokud věci začnou nabírat špatný směr… jestli se události odehrají podle nejhoršího možného scénáře, pak… pak…

 

Ještě pevněji stisknul prsty ve vlasech a dovolil si dlouhý povzdech.

 

***

 

"Legilimens Evocis! Legilimens Evocis! Legilimens Evocis! Legilimens Evocis! Zatraceně!"

 

Harry sklonil hůlku a otřel si pot z čela.

 

Byl vyčerpaný. Hlava mu pulzovala soustředěním, nohy se třásly jako puding. Odstoupil a opřel se o lavici.

 

Luna si povzdechla, naklonila hlavu a zamračeně se na Harryho dívala.

 

"Nemyslím si, že to bude fungovat, když to kouzlo zakřičíš padesátkrát. Spíš tu půjde o způsob, ne o množství…"

 

"Vím," odpověděl unaveným hlasem a protřel si oči. Od dvou hodin se pokoušel vyvolat tu kletbu a vůbec to nefungovalo. Bez ohledu na to, jak moc vyčistil svou mysl. Bez ohledu na to, jak se mu Luna snažila pomoct a otevírat svou vlastní. Neposunul se ani trochu. Nedokázal ji vycítit, nedokázal nalézt cestu. Neviděl ani, na kterou stranu by měl jít.

 

"Co si o tom kouzle četl?" Zeptala se havraspárka.

 

Harry se zamračil. Co o něm četl? Vzpomněl si na starou knihu, kterou nalez v Oddělení s omezeným přístupem.

 

"Hmmm… že aby se dala vyvolat, je třeba být dokonalý nitrozpytec, nebo po tom tak moc toužit, že bys za to dala vlastní život."

 

"Tak je vážně divné, že jsi nešel za…"

 

Harry zamrkal a podíval se na děvče. Byl to sarkazmus? Ale Luna se na něho dívala s takovou nevinností, jako vždy.

 

"Vím, co si o mě myslíš…" začal.

 

"Nevíš," Luna se usmála. "Přece ses nedostal do mé mysli."

 

Harry se na ni podíval pozorněji. Občas měl pocit, že pod tou maskou zmatené dívky se skrývá mysl ostrá jako břitva.

 

"Jistě si myslíš, že bych s tím měl přestat…"

 

"Co záleží na tom, co si myslím?" Zeptala se. "To ty si myslíš, že porazíš Ty Víš Koho, když ho ukřičíš k smrti."

 

Harry se zamračil.

 

"Voldemort tuhle kletbu používá. Je to jediný způsob, jak se mu ubránit. Žádné štítové kletby mi nepomůžou. Nemůžu mu ublížit fyzicky. Co jiného mi zůstává?" Luna otevřela ústa, aby něco odpověděla, ale Harry ji zastavil. Nechtěl o tom diskutovat. I tak to nevzdá. "Možná bychom se mohli sejít ve čtvrtek? Zkusím to ještě jednou."

 

Dívka zavřela ústa a věnovala mu dlouhý, zamyšlený pohled.

 

"Nezamýšlíš udělat něco hloupého, viď, Harry?"

 

"Samozřejmě, že ne," odpověděl hladce. Nemohl jí to říct. Jakékoliv vysvětlení by jí dal, ona by s tím nesouhlasila. "Ale musím se něco naučit. Nakonec se musím naučit něco užitečného."

 

"Podle mého názoru by sis měl odpočinout. Vypadáš, jako by v tobě hnízdila celá kolonie neuronových Ničiaků."

 

"Co?"

 

"To jsou takové mikroskopické parazitické organismy. Zaměňují se za chropotaly, ale jsou mnohem nebezpečnější. Hnízdí v mozku a vyžírají synapse a mozkové buňky. A podle tvého chování, jich máš v sobě už příliš mnoho."

 

Harry ji věnoval chladný pohled, ale ona se na něj dál dívala s absolutně nevinným výrazem ve tváři. Spletla dlaně za zády a chvíli se dívala na strop, jako by něco hledala.

 

"Jestli už se nechceš učit, možná bychom si mohly zahrát Kdo Najde Více Hnízd Bleskovek? Je to příjemná hra. Uvolňuje napětí. A… ukazuje, že i když se nezdá, že je nějaká naděje… vždycky můžeš nalézt nové hnízdo Bleskovek!" Usmála se vesele.

 

Harry protočil oči.

 

"Myslím, že pro dnešek to stačí," povzdechl si, a odstrčil se od lavice. Potkáme se ve čtvrtek po vyučování," pověděl suše a zamířil ke dveřím, ale v té chvíli uslyšel Lunin jemný hlas:

 

"Harry… mrzí mě, že vám to nevyšlo."

 

Prudce se zastavil. Ale neotočil se.

 

"Víš, uzavření se před vším ti nepomůže," pokračovala. "Je to jako postavit stavidlo na řece. Nakonec nevydrží nápor vody a protrhne se."

 

Harry sevřel ústa. Neodpověděl. Prostě odešel.

 

***

 

Kabinety většiny profesorů se nacházely v prvním patře, proto se studenti tomuto místu vyhýbali velikým obloukem. Ale Harry mířil chodbou v prvním patře přímo ke kabinetu Tonksové. Doufal, že už dojedla večeři, na kterou ho Hermiona tentokrát nezatáhla. Chtěl ten čas využít k prozkoumání knížek, které nedávno objevil v knihovně. Našel v nich velmi zajímavé kouzlo, které určitě…

 

BUM!


Jeho myšlenky se rozsypaly, když zatáčel do další chodby a narazil na něco temného a vysokého.

 

"Och," heknul, couvnul o dva kroky, na poslední chvíli chytil rovnováhu a slyšel nad sebou hluboký zvuk překvapení. Stačil jeden bleskový pohled na dlouhou řadu knoflíčků a vůně bylin, která ho udeřila do nosu, aby si uvědomil, do koho to vlastně narazil.

 

Bleskově zvedl hlavu a podíval se do zkoumavého pohledu černých očí. Očí, které se krátce rozšířily úžasem, ale pak nabraly svůj nejpohrdavější výraz.

 

Snape. Stál před ním. Po prvé od chvíle… poprvé ho Harry viděl tak zblízka…

 

Stačil mu jediný pohled, aby Harry spatřil všechny ty změny, jaké se v něm od posledního setkání udály. Změnil se. Měl kruhy pod očima a nezdravě šedou pleť. A Harry měl také možnost spatřit bledou jizvu na jeho tváři. Nicméně, chvíle zaskočení, která mu dovolila toto neúmyslné rozjímání, rychle zmizela do chladné lhostejnosti.

 

Stál tu před ním člověk, který… který… který pro něho přestal existovat. Ano. Snape… patřil do jeho předchozího života. V novém s ním vůbec nepočítal. Neměl by s ním počítat.

 

Harry o krok couvnul, narovnal se, zaťal čelist a díval se na muže s výzvou v očích. Snape se také narovnal. Zamračil své černé obočí a podíval se na Harryho tak, jako by se díval na brouka, který se mu sám vrhl pod botu a prosí o zašlápnutí. Jeho tenké rty se sevřely do tenké, bledé linky. Tvář se změnila v masku nenávisti.

 

Chvíli prostě jen stáli a měřili se pohledy, jako při nějakém neverbálním souboji, který se podobal předehře před opravdovou bitvou. Harry měl divný pocit, že se vzduch stal příliš hutný, než aby mohl volně dýchat.

 

Nedobrovolně zaťal pěsti. Nechtěl se na Snapea dívat, nechtěl být v jeho blízkosti. Snape si to nezasloužil… neměl právo se k němu přibližovat! Harry ho prostě mine a odejde.

 

Udělal krok vpravo, vyhnul se černě oděné postavě, ale muž se pohnul a bleskově se přesunul na tu samou stranu, a zablokoval mu cestu.

 

To bylo… překvapivé.

 

Na vteřinu se v mužových očích objevil ledový záblesk. Jako by se s ním snažil Harryho probodnout. Vyzvat ho.

 

Harry zúžil oči a přesunul se nalevo, a chtěl ho obejít z druhé strany, ale Snape mu to jediným krokem znemožnil.

 

Co si o sobě myslí? Jak se opovažuje…?

 

Vzduch se stal ještě hustší. Harrymu se zdálo, že mu po kůži procházejí jiskry, když bojoval s tím pevným pohledem černých očí.

 

Ale než stačil udělat jakýkoliv další pohyb, uslyšel za sebou blížící se kroky. Snape přetrhl oční kontakt a podíval se do chodby.

 

Harry na zlomek sekundy postřehl v jeho tváři podráždění. Muž přimhouřil oči, pomalu přesunul planoucí pohled na Harryho tvář, beze slova ho obešel, a choval se jako by se nic nestalo.

 

Harry se neotočil. Vzduch se vrátil ke své normální hustotě, takže se konečně mohl zhluboka nadechnout, a opět se nechat naplnit lhostejným pohrdáním. Povolil sevřené prsty.

 

To bylo… to bylo... jak se Snape opovážil použít proti němu své špinavé hry? Jako by doufal, že se Harry vystraší nebo nad sebou ztratí kontrolu… Co si o sobě myslel?

 

"Och, dobrý večer Severusi," uslyšel z dálky hlas profesorky Sinistrové.

 

Na tom nezáleží. Na ničem nezáleží.

 

Zavřel oči a sáhl hluboko… sáhl pro chlad a ticho. Obalil se jimi, dovolil, aby se kolem něj uzavřely.

 

To bylo dobré. Ideální. Teď ho čekalo učení. Musí si zachovat čistou mysl. Musí se naučit co nejvíc. Může to být jeho jediná šance. Nic, absolutně nic ho nemůže odradit.

 

Zbývalo mu jen devět dní.

 

***

 

"Doufám, že tě neruším," řekl Harry, když ho Tonksová pustila do svého kabinetu.

 

"Samozřejmě, že ne!" Usmála se Tonková zářivě a zavřela za ním dveře. "Jsem zatraceně nadšená, že tě můžu znovu něco naučit, Harry. Och, promiň. Neměla bych s tebou takhle mluvit. Teď jsi mým studentem. Pořád na to zapomínám," rozesmála se. Přešla ke svému stolu, otočila se k Harrymu a tleskla dlaněmi. "Chceš se něčeho napít, než začneme? Ale žádné vysokoprocentní nápoje!" Pohrozila mu prstem. "Už jednou jsem kvůli tomu měla problémy."

 

"Promiň," zamumlal Harry. Vlastně se jí za to nikdy neomluvil. A to kvůli němu měla problémy.

 

"Och, to je jedno. Stalo se. Všichni se poučíme z vlastních chyb, že ano, Harry? No, takže jak? Dýňovou šťávu? Čaj? Mám skvělý jasmínový."

 

"Ne, děkuji."

 

"Jsi si jistý?"

 

"Ano."


"Škoda. Myslela jsem, že si popovídáme." Otočila se a sáhla po šálku čaje. Nonšalantně se opřela o stůl a přiblížila si šálek k ústům. "Takže… co by ses chtěl naučit?"

 

"Chci porazit Voldemorta," odpověděl Harry upřímně.

 

Ta odpověď Tonksovou výrazně zaskočila. Zamrkala a spustila ruku.

 

"Děláš si legraci, že?"

 

Harry se zamračil.


"Proč bych si měl dělat legraci? Přeci všichni vědí, že mu nakonec budu muset čelit, a ve skutečnosti nic konkrétního neumím."

 

Tonksová odložila šálek, lehce se zaklonila a zkoumavě se na něj podívala.

 

"Podle mě toho umíš hodně, Harry. Žádný z mých studentů neumí to, co ty."

 

"Ale to stále nestačí. Neporazím Voldemorta štítovými kouzly, odzbrojením nebo… nevím, kouzlem želatinových nohou například."

 

Tonksová se rozesmála.

 

"To bych chtěla vidět…"

"Jsi přeci bystrozor," pokračoval Harry. "Sama víš, jak nebezpečné kletby používají Smrtijedi. Bojovalas s nimi, ne? Porazila jsi je. Jak?"

 

Tonksová se přestala usmívat a vážně se na něj podívala.

 

"Harry, nemůžu…"

 

"Nemám na mysli černou magii," přerušil ji chlapec. "Ale neříkej mi, že během války s nejhroznějšími Smrtijedy, kteří by na tebe bez váhání použili ty nebolestivější kletby, si proti nim nepoužila nic účinnějšího než Reducto. Bystrozoři určitě znají jiné kletby. Kletby, které nejsou černou magií, ale dokážou více, než jen omráčit oběť." Harry se odmlčel a pozorně se díval na Tonksovou. Vypadala, jako by bojovala sama se sebou.

 

"Poslouchej mě, Harry. Kdyby Brumbál…"

 

"Brumbál se jistě nezbavil Grindelwalda odzbrojujícím kouzlem."

 

Tonksová se nadechla.

 

"Ne, ale bojoval s ním, když byl značně starší než ty."

 

"Myslíš, že já budu mít tolik času?" Otázka visela ve vzduchu včetně tíhy myšlenek, které s ní souvisely.

 

Tonksová přimhouřila oči a podívala se na Harryho se zamyšlením. Harry jí to vyzývavě vracel.

 

To byla jeho jediná šance. Musel všechno vsadit na jednu kartu. Jen ona mu mohla nějak pomoct. Jestli odmítne, pak… no, pak zůstane úplně sám.

 

"Vždycky jsem věděla, že jsi o mnoho víc vzpurný, než se nám všem zdá," ozvala se nakonec, a dovolila, aby se jí na rty dostal podrážděný úšklebek.

 

"Takže… pomůžeš mi?"

 

"Ano, můžu tě naučit pár… triků."

 

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel šest a třináct