Desiderium intimum 60.A

Napsal Severus versus Alan... (») 30. 7. v kategorii Desiderium intimum, přečteno: 21×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

DI - kapitola 60A.

Nevěřím ti (Prolog)

Prolog

Říká se, že když jste v bezvědomí, cítíte vnější stimuly, jako je vůně, dotyk, hlas. Přítomnost. Dokonce, i když si je po probuzení nepamatujete, jejich pozůstatek zůstane v nejhlubších záhybech mysli a srdce, neviděný a neuvědomělý, ale přesto ovlivňují všechny následné myšlenky a činy. To je důvod, proč byste měli být u někoho, kdo je v kómatu. Ukázat mu city. Blízkost.

Něhu.

***

Harry pomalu otevřel oči. Světlo ho oslepilo, a tak je prudce zavřel. Víčka měl těžká jako z kamene a zdálo se mu, že se k sobě přilepily a nedokáže je zvednout. Ale musel to udělat, aby se dozvěděl, kde je. A co se stalo.

S námahou otevřel jedno oko, a když si jeho zornička přivykla světlu, otevřel druhé.

Spatřil nad sebou bílý strop. Přimhouřil oči, lehce pohnul hlavou a rozhlédl se po místnosti.

Ošetřovna. Nacházel se na ošetřovně. Kde se tu vzal? Poslední, co si pamatoval, byla hodina Dějin. Pamatoval si, že se balil a chtěl vyjít ze třídy, ale pak se mu zamotala hlava a…

Och.

Pomalu nechal oční víčka spadnout. Udržet je ho stálo příliš mnoho úsilí.

Cítil se divně. Jako by se probudil z nějakého kómatu. Všechny končetiny měl ztěžklé, a na hrudi cítil nepříjemný tlak. Najednou se všechno zdálo tak… Otevřel oči a pomalu se rozhlédl. …tak výrazné. Jako by se předtím díval na svět zpoza závěsu. Něco se v něm změnilo. Ale co?

Pohnul pravou dlaní, cítil mravenčení v konečkách prstů. Pomalu ji zvedl a dotknul se svého srdce. Cítil jeho tlukot. Stejně jako předtím… jakoby zapomněl, že ho má.

Pomalu spustil dlaň a prohlédnul si ji. Nezdála se jiná, ale přesto… byla divná a měl nejasný pocit, že… je o něco teplejší než zbytek těla. Rozehřátá.

Spustil ji a opřel se o lokty, a podíval se na vysoká okna. Venku byla tma. Jaká mohla být hodina? Kolik času ztratil?

Opřel se o čelo postele a sáhl po brýlích ležících na nočním stolku. Položil si je na nos a podíval se na tiše tikající hodiny, visící na protější stěně. Bylo půl osmé večer. To znamená, že znovu zmeškal večeři.

Při myšlence na jídlo jeho žaludek zakručel a zaškubal sebou. Poprvé za celý týden se cítil opravdu hladový.

Možná by měl vstát, obléknout se a jít do Velkého Sálu?

Nicméně ve chvíli, kdy tuto možnost začal zvažovat, dveře ošetřovny se otevřely a dovnitř vešla madam Pomfreyová, a za ní se objevila Hermiona s Ronem.

"Harry!" Hermiona byla první u jeho postele. Objala ho kolem krku a tak pevně se přitulila, že na chvíli ztratil dech. "Konečně ses probudil! Tak moc jsem se bála!"

"Jak se cítíš, zlatíčko?" Zeptala se madam Pomfreyová, dívala se na něj se zamračeným obočím a se znepokojením ve tváři.

"Celkem dobře," odpověděl Harry, když ho Hermiona pustila a mohl normálně dýchat.

"Za minutku dostaneš několik posilňujících lektvarů, a skřítci ti přinesou večeři. A ani nemysli na to, že bys vylezl z té postele, dokud všechno nesníš do posledního drobečku. Už dlouho jsem neviděla tak hubeného studenta. Vážně, rozhodl ses snad vyhladovět?"

"Ne, já jen…" Začal Harry.

"Můžete tu s ním posedět, ale nerozrušte ho. Jdu připravit lektvary." Ošetřovatelka se otočila a vešla do svého kabinetu.

Harry se podíval na své přihlížející přátele. Hermiona vypadala, jako by vypila lektvar štěstí a Ron… no, Ron vypadal jako by si dal lektvar trapnosti, jestli takový existoval.

"Trochu si nás vyděsil, když si sebou včera seknul," ozval se po chvíli Ron a nervózně si odkašlal.

Harry na něj překvapeně pohlédl.

"Včera?" Znovu se podíval na hodiny. "Přece uplynulo jen pár hodin."

Hermiona a Ron si vyměnili vědoucí pohledy, po čemž si Hermiona přisedla na židli vedle a naklonila se k němu.

"Harry, je sobota. Spal jsi dvacet osm hodin. Madam Pomfreyová ti dala lék na spaní, aby si nabral sílu."

Co???

Harry nemohl uvěřit tomu, co slyšel. Prospal celý den? Přeci se měl učit, měl cvičit kletby, měl… zatraceně!

Byla to jeho vina. Jeho vina, že se tak zanedbal. Měl normálně jíst a spát. Tak moc se zaměřil na Voldemorta, že zapomněl na sebe. Zapomněl na to, že musí mít sílu, aby mu mohl čelit.

"Chyběl si nám, kámo," pověděl Ron a usmál se. Choval se, jako by se mezi nimi nic nestalo. Jakoby úplně zapomněl na to, že byli rozhádaní a snažil se zapomenout na jejich předchozí chování. "Můžeš litovat, že jsi nebyl svědkem toho historického okamžiku, kdy Hermiona poprvé v životě neuvařila lektvar. A nejlepší je to, že Snape tomu vůbec nevěnoval pozornost."

Harryho srdce se zastavilo a poskočilo, a tlak na hrudi se prohloubil.

Rychle sklonil hlavu a podíval se na přikrývku.

Co to bylo?

Jasně pocítil rychlý, nervózní tlukot vlastního srdce.

Proč tak reagoval? Přece… obklopovalo ho ticho. A chlad. Měl by ho obklopovat… Kam zmizel?

Snažil se obrátit své myšlenky jiným směrem, otočil hlavu a podíval se na stolek, na kterém si teprve teď všiml malé kartičky se sušenou květinou, a vedle jablko se zapíchanými špendlíky s různobarevnými hlavičkami, které - když naklonil hlavu správným směrem - byly ve tvaru hada otáčejícího se okolo srdce. Překvapeně zamrkal.

"Luna a Ginny tu byly," vysvětlila Hermiona, když viděla jeho pohled. "Navštívily tě, když… jsi spal. A nechaly tu dárky." Harry přikývl. Zatím co dárek od Ginny ho nepřekvapil, naopak pouze Luna dokázala přijít s nápadem, dát mu jako dárek propíchané jablko… a to nemluvil o té do očí bijící sugesci… Povzdechl si a pomalu přenesl zrak na své přátele. Hermiona se usmála, ale v jejím úsměvu už nebyla taková radost jako předtím. Teď se v něm objevila obava.

Hlasitá rána v místnosti ohlásila příchod skřítka s večeří.

"Dobby přinesl večeři pro Harryho Pottera!" Oznámil skřítek. "Vybral jen to nejlepší! Všechno co má Harry Potter rád."

"Velmi ti děkujeme, Dobby," odpověděla Hermiona, vstala a vzala tác s jídlem ze skřítkových rukou. "Doufám, že to pro tebe nebyl velký problém."

"Och, ne! Dobby to udělal s radostí!" Skřítek se široce usmál. "Ať Harry Potter zavolá, když bude ještě něco potřebovat." Po těchto slovech se Dobby přemístil s dalším hlasitým prásknutím.

Hermiona položila tác na Harryho kolena.

"Neodejdeme odsud, dokud to všechno nesníš."

Harry vzal do ruky vidličku a podíval se na kouřící se jídlo. Klobásky, mastné brambory, rýžový puding a dýňová šťáva. Jeho žaludek hlasitě zakručel. Měl pocit, jako by ještě nikdy v životě nebyl tak hladový jako teď, protože dokázal myslet jen na jídlo. Hermiona sledovala každý jeho pohyb, každé sousto, které vkládal do úst, každý lok dýňové šťávy, jako by se bála, že jen co otočí zrak, tác s jídlem odletí oknem.

Nakonec to Harry nevydržel. Polkl a zamumlal k ní:

"Hermiono, mohla by ses na mě přestat takhle dívat? Nemůžu se soustředit. Slibuju, že neupustím ani drobek. Dokonce vylížu talíř, jestli ti to udělá radost."

Hermiona mu věnovala nevěřícným pohled, a její ústa se úžasem otevřela.

O co jí šlo? Že by řekl něco tak zvláštního?

Než se ale stihl zeptat, dveře kanceláře se otevřely a vyšla z nich madam Pomfreyová, nesla v rukou několik různobarevných lahviček s lektvary, které postavila s třeskem na stolek.

Harry se podíval na lektvary a v duchu zasténal.

Doufal, že budou chutnat alespoň trochu líp než normálně…

 

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel tři a jedna