Desiderium intimum 60.B/1

Napsal Severus versus Alan... (») 30. 7. v kategorii Desiderium intimum, přečteno: 21×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

DI - kapitola 60B. - část I

Nevěřím ti

 

Ještě téhož večera Harry opustil ošetřovnu. Když se mu konečně podařilo utéct Ronovi a Hermioně, neztrácel už čas a okamžitě se zabral do učení. Cítil se najezený, vyspalý a odpočatý, mohl celou noc strávit nad knihou, kterou nedávno našel v knihovně, a kterou ještě neměl příležitost pořádně prostudovat.

Lehnul si až nad ránem, ale i tak nemohl usnout. Dvacet osm hodin spánku skutečně efektivně doplnilo jeho baterie. Ráno šel poslušně s Ronem a Hermionou na snídani, a následně zamířil své kroky do knihovny, kde na něj čekal trest. Neměl nejmenší záměr vykonat své zadání, které se od něj očekávalo. Řekl si, že to bude skvělá příležitost detailně prozkoumat sbírky v knihovně a možná se mu podaří najít nějakou knihu, či dvě, které by pro něj mohly být užitečné při přípravě střetu s Voldemortem.

Nebyl zklamaný. Ještě před obědem našel velmi zajímavou knihu o silných útočných kouzlech založených na čtyřech základních živlech. Přestože si myslel, že vylití vody na Voldemorta mu v boji příliš nepomůže, ostatní kouzla na základě zbylých tří živlů vypadala nezvykle zajímavě, ač se domníval, že nebude mít čas na naučení ani jednoho z nich, protože vypadaly opravdu obtížně a komplikovaně.

Po obědě ho navštívila Hermiona, aby se ho zeptala, jak mu to jde a nabídla mu pomoc, ale Harry ji rychle odbil. Nemohl dopustit, aby zjistila, o jaké knížky se zajímá. Když šel na večeři, cítil se trochu unavený celodenním bádáním v knížkách. Tituly a informace mu létaly před očima, a míchaly se.

Když vešel do Velkého Sálu, jeho pohled se nedobrovolně stočil k učitelskému stolu. Temná silueta tu opět nebyla. Neviděl ji ani na snídani, ani na obědě.

To bylo dobře. Nejraději by ji už neviděl nikdy v životě.

Sedl si vedle Rona a mávl na Ginny sedící o několik míst dál. Nějakým způsobem jeho omdlení vyřešilo napjatou situaci mezi ním a Weasleyovými. Ron se teď choval opravdu přívětivě, ač to mohlo mít něco společného také s tím, jak se on sám cítil po probuzení. Nějak… jinak. I když nedokázal říct, proč nebo co se změnilo.

Plesk.

Harry se překvapeně podíval na svůj talíř, na kterém přistála velká lžíce tuňákového salátu, a za ní následovala další.

"Vezmi si hodně, Harry. Je opravdu dobrý," řekla Hermiona a povzbudivě se na něj usmála.

"Hej, mohla bys mi taky nandat?" Zeptal se Ron a hladově se díval na salát. Hermiona se na něj podívala, jako by ji prosil nejméně o to, aby vylezla na stůl a začala tančit. "No co?" Ron se zavrtěl pod jejím pohledem. "Jemu jsi nandala."

"Protože Harry musí jíst. A ty právě naopak. Kdybych dala na hromadu všechno, co zkonzumuješ, dokázala bych tím nakrmit malou vesnici."

"Mockrát děkuju," zabručel Ron uraženým tónem, ale v té chvíli mu Harry přestal věnovat pozornost, protože koutkem oka postřehl mihnutí se černého pláště. Bleskově otočil hlavu a… uviděl ho.

Snape.

Muž vešel do Velké Síně spěšným krokem a usedl na svém místě u učitelského stolu.

A Harry… měl divný pocit… jakoby ho viděl poprvé… skutečně viděl, protože do teď se jen… díval. A proč se mu zdálo, že se Velká Síň najednou zmenšila? A proč jeho srdce… srdce, které by přeci mělo být zmrzlé… proč začalo reagovat tak nepochopitelným způsobem? Proč?

Stisknul zuby a podíval se na svůj talíř… a na své třesoucí se pěsti.

Dělo se s ním něco špatného. S ním… Se… vším. A to se mu vůbec nelíbilo.

Jako… Jako… kdyby se objevily…

Ne!

Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Když je otevřel, setkal se s Hermioniným zkoumavým pohledem.

"Mehla si pravdu, Hehmiono… opravdu je dobhý…" zamumlal Ron s plnými ústy salátu.

Harry polkl a zvedl vidličku.

Voldemort. Jen Voldemort. Nikdo jiný není. Jen on.

Zabral se do jídla, ale celou dobu měl divný pocit zúženého hrdla. Zdálo se mu, že je ve Velké Síni větší dusno než obvykle. Někde na hranici jeho vidění se neustále objevovala tmavá postava, sedící u profesorského stolu, a neustále upoutávala jeho pozornost.

Byl na sebe naštvaný. A ten hněv každou chvílí sílil, dokud se v jednom momentě nevyšplhal až k vrcholu. Přestal jíst, udeřil vidličkou o stůl a ovládaný nějakým nesrozumitelným vnitřním hlasem… zvedl hlavu a podíval se přímo na něho. Přímo na Snapea.

Mistr Lektvarů seděl s lehce skloněnou hlavou, a když zvedal sklenici k ústům, jeho ruka se náhle zastavila a muž, jako by na sobě cítil ten pohled… zvedl hlavu. Začal se rozhlížet po sále zaplněném studenty a po chvíli… nalezl Harryho pohled.

Jejich oči se setkaly.

A Harry měl pocit, jako by se náhle celá Velká Síň zmenšila na velikost malého, stěsnaného přístěnku, ve kterém on a Snape poprvé… a jako by byl znovu tím vyděšeným chlapcem, který neví, kam utéct, jak se uchránit před tím posuzujícím, smysly zbavujícím pohledem černých očí, které měly sílu podívat se až do jeho duše a dosáhnout hlouběji a hlouběji…

Musí se odsud co nejrychleji dostat! Okamžitě!

Vyskočil z lavice, přičemž strčil sklenici se šťávou, která se rozlila přes stůl.

"Jsem utahaný," zamumlal. Pod jeho kůží tančily jiskry. Srdce mu dunělo v hrudi. A znovu pocítil ten bolestný stisk… "Půjdu si lehnout." A nečekajíc na jakoukoliv odpověď ze strany Rona nebo Hermiony, vyšel z Velkého Sálu a na vrtkavých nohách došel na kolej, kde se sesunul na postel, pevně zatáhl závěsy a skryl tvář v dlaních.

Co se s ním děje? Co???

***

...horko...

...dva nerovné dechy...

...studené dlaně...

...sevřené na kůži...

...dvě těla...

...jeden rytmus...

...teplá ústa vpíjející se do skloněné šíje...

...pomalé, hluboké přírazy...

...a ještě jeden...

...a další...

...stále silnější touha...

...zoufalý šepot ve tmě...

"Kde jsi byl?"

...ticho...

...hluboký, vibrující hlas, odpovídající...

"Nikdy jsem neodešel."

...chladné prsty okolo jeho penisu...

Euforie. Žár. Exploze.

"Severusi…" Z Harryho úst se ozval tichý šepot a v tu samou chvíli…

se probudil.

Jeho bedra se třásla, nohy a břicho měl pokryté spermatem, svaly se chvěly. Dech byl prchlivý.

Potřeboval několik dlouhých vteřin, aby se jeho ospalé vědomí vrátilo do jeho těla, a aby pochopil, co se stalo. A když se vrátilo…

Och bože. Och bože. Och bože. Och bože!

Ne, byl to jen sen! Jen sen! Jen zatracený sen!

Přitiskl si dlaně k tváři, a toužil si vydrápat oči. A uši. A všechny smysly.

Aby neslyšel… neviděl… nepamatoval si…

Je to jen vzpomínka… ano! Echo jeho dávného života. Nic to neznamená. Koneckonců slyšel, že se ve snech odráží to, co kdysi dávno vyvolalo silné emoce. Dokonce, i když už je pohřbil. Protože je pohřbil! Bylo nemyslitelné, aby teď mohl mít cokoliv společného s tím… mužem. S člověkem, který v něm vyvolával jedině pohrdání. Bylo to přeci směšné…

Odtáhl dlaně od tváře, zhluboka se nadechl a pomalu se uklidnil.

Podíval se na hodiny. Zbývala mu jedna hodina spánku. Mohl by tentokrát využít ten čas a jít se učit.

Ano, přesně to udělá.

***

Harry seděl ve třídě Lektvarů a díval se nepřítomným pohledem na černou tabuli. Sám nevěděl, jak se mu po takovém snu podařilo přežít dnešní den. Celý den se snažil být lhostejný, izolovaný, nepustit k sobě to… to cosi... co v něm tak výrazně narůstalo, tlačilo se to proti jeho oslabené konstrukci té chladné bariéry, kterou kolem sebe stvořil, a která byla do této chvíle nesmírně účinná a nepouštěla do jeho vnitřního světa žádné teplo, žádné city… a teď byly všude praskliny, pukliny, jako by se v něm v určitém okamžiku cosi zlomilo. Něco neobvykle mocného… jen nevěděl, kdy se to mohlo stát. Koneckonců, před tím jeho kolapsem bylo ještě všechno v pořádku…

A teď… velmi jasně ty praskliny cítil, a ač se je snažil utemovat, nebylo to vůbec lehké. Projevovaly se nervózním stiskem prstů a rychlejším tlukotem srdce, když tady seděl a čekal, cítíc se jak před nějakým testem, jako před prvním setkáním se Snapem po vypití lektvaru Desiderium Intimum, poslouchal halas panující ve třídě a snažil se zachytit blížící se kroky…

Nakonec uslyšel zvuk otevíraných dveří, a následné kroky. Dlouhé, rozhodné kroky, které znal až příliš dobře… kterým mnohokrát naslouchal, aby je dokázal rozpoznat mezi jinými: nejistými, uspěchanými, nervózními, smíchanými. Snapeovi kroky byly stejné jako jejich majitel - přitahovaly myšlenky, vystupovaly do popředí a způsobovaly, že se všechno ostatní zdálo bledé a bezvýrazné.

Křečovitě sevřel dlaně položené na knize Lektvarů, protože bolest, kterou pociťoval v hrudi, náhle zesílila. Jakoby Snape… jako by sama jeho přítomnost… jako by vyzařoval něco, co tu bolest zhoršovalo. A nedovolovalo mu chytit dech.

Snape procházel mezi lavicemi. Harry koutkem oka viděl temnou postavu přesouvající se na hranici jeho vidění a náhle si uvědomil, že všechny svaly v jeho těle jsou napjaté.

Mistr Lektvarů konečně došel doprostřed třídy, zastavil se a otočil. Dlouhý černý plášť se zavlnil okolo něho, a vydal jemný šelest…

Tak známý…

A ve chvíli, když na sobě Harry pocítil pohled těch černých, bezedných očí, vpalujících se mu do kůže… jeho srdce začalo tlouct a přes jeho tělo splynula vlna horka, zvedajíc mu chloupky na krku.

Ne, ne, ne, to není možné! Nebude tak reagovat! Nebude!

V panice sáhl po tichu a chladu, snažil se v něm schovat jako v plášti, přetáhnout ho přes sebe s nadlidským úsilím, jako by se náhle stal příliš malým, příliš… roztrhaným, než aby mu mohl poskytnout potřebnou ochranu.

Lhostejnost. Klid. Pohrdání. To byl teď jeho svět. A ne ten, ve kterém se zdálo, že je Snape někým úplně jiným. A byl to přece jen lhář a podvodník! Krutý, nemilosrdný, nelidský…

Na okamžik zavřel oči a zhluboka se nadechl, cítíc že se jeho srdce pomalu uklidňuje.

"Na dnešní hodině váš čeká praktický test zahrnující nedávno probírané lektvary," rozlehl se nízký, hluboký hlas. "Budete rozděleni na čtyři skupiny, aby se nejvíce eliminovali…" Snape se na chvíli zastavil a významně se podíval na Hermionu. "eufemisticky řečeno, pokušení vzájemné pomoci. Proto bude každá skupina vařit jiný lektvar. Seznam lektvarů a rozdělení do skupin naleznete na tabuli." Krátké, rozhodné mávnutí hůlky. "Dejte se do práce."

Harry měl pocit, že se ten vibrující hlas rozléhá do každého koutku jeho těla, dráždí nervová zakončení a přinutil ho, aby se mu zdálo, že je ten hlas všude… uvnitř něj. A pohybuje se.

Ještě pevněji sevřel dlaně na knize.

Kurva!

Uslyšel zvuk odsouvané židle, když si Snape sedal ke katedře. Ve třídě nastal všeobecný ruch, znamenající, že se studenti nervózně rozhlíželi po třídě a hledali nejblíže sedící osoby, kteří měli mít stejný lektvar, a následně vstali a vydali se do skladu.

Ale Harry se nepohnul. Díval se na tabuli, a nějak nedokázal zaostřit, protože písmena se mu rozmazávala před očima.

Snažil si nějak vysvětlit, co se s ním děje, ale každá teorie se zdála hloupá. A čím déle nad tím přemýšlel, tím naštvanější byl. Naštvaný a vyděšený.

Možná to bylo Snapeovým chováním? Možná na něj vrhl nějaké kouzlo? Imperius? Ale proč by to dělal? Zaprvé, nenávidí Harryho, a za druhé nic by tím nezískal. Ne, to nebyl jeho styl. Harry se snažil rozpoznat příznaky kouzla, se kterým měl co dočinění. Nepřicházelo zvenčí. Bylo v něm.

Uslyšel, že Ron a Hermiona také vstali a šli si pro přísady. Když přemýšlel nad svojí teorií, jeho pohled nedobrovolně přešel k učiteli sedícímu u katedry. Ale to, co mělo být rychlým pohledem, se změnilo v neúmyslné zamyšlení, když se s tiskem v hrudi sledoval tmavou postavu naklánějící se nad stolem, s černými vlasy spadajícímu do tváře.

V té samé chvíli Snape, jako kdyby cítil ten pár zelených očí, zvedl hlavu a podíval se přímo na něj.

Harry prudce uhnul zrakem, a zaměřil ho na nejbližší nacházející se objekt, čili tabuli.

Srdce mu bilo skoro až v krku.

Musí přestat! Musí se ovládat! Snape přece neexistuje. Je nikým. Po tom, co udělal, už navždy bude nikým.

Snažil se soustředit pohled na tabuli, ale čím déle se na ni díval, tím méně z ní viděl.

Zariskoval další pohled, aby se ujistil, že si ho Snape nevšiml. Ale podíval se přímo do tvrdého pohledu těch černých, přimhouřených očí.

K čertu! Takže si všiml.

Jak moc se ještě zvládne během téhle hodiny ponížit?

Kdyby Hermiona právě teď slyšela Harryho myšlenky, byla by zaskočená množstvím sprostých slov, které použil.

Když se přátelé vrátili, Harry, cítíc na sobě jejich překvapené pohledy, se rychle pohnul a rovněž zamířil do skladu, i když neměl ponětí, jaké ingredience bude potřebovat. Nevěděl ani, jaký má vlastně uvařit lektvar.

Otočil se, aby si přečetl své jméno na tabuli a v tu samou chvíli pocítil, jak mu něco podrazilo nohy. Ztratil rovnováhu, skončil na podlaze, a bolestně se udeřil do loktu. Nicméně se mu podařilo si všimnout rychle couvající nohy Zabiniho. Zmijozel se nad ním zastavil a v jeho tváři se objevil zlostný úšklebek.

"Pottere, zase si omdlel? Možná bychom měli zavolat Pomfreyovou a opět kvůli tobě zrušit vyučování? Přece tak miluješ, když tě ostatní litují, ne? Malý, ubohý Zlatý Chlapec…"

Harry se pomalu postavil, a zcela ignoroval tichý smích přicházející od lavic Zmijozelů. Narovnal se a podíval se přímo do šedomodrých očí Zabiniho, a vrátil mu pohled podobající se oceli. Studený, tvrdý a ostrý. Dokonalý, aby ho mohl vbít do naproti němu stojícímu Zmijozelovi.

Udělal krok vpřed, jako by ho chtěl minout, ale na vteřinu se zastavil a zašeptal mu do ucha ledovým hlasem, který jakoby mu nepatřil:

"Jestli se nechceš potkat s Malfoyem v jeho největších nočních můrách, raději by ses ke mně nikdy víc neměl přibližovat." Zabini zbledl a podíval se na něho rozšířenýma očima. Harry nečekal na další vývoj situace. Pokračoval dál, slyšíc za zády ostrý Snapeův hlas, protínající vzduch:

"Prosím, sedněte si, pane Zabini a začněte se svým lektvarem. A už nechci slyšet ani slovo. Pokud se někdo pokusí mluvit, bude vyhozen z hodiny. Je to jasné?"

Harry otočil hlavu, aby se ještě jednou podíval na tabuli a přitom zahlédl Zabiniho tvář zkřivenou zuřivostí.

Zcela ho ignoroval a nakonec si přečetl název lektvaru, který by měl připravit - Dezinfekční Lektvar. Náhodou vybral několik přísad, o kterých si myslel, že by se v něm měly nacházet. Ale i tak si byl jistý, že ho zpacká, protože během hodiny, ve které byla směs probírána, ležel v bezvědomý na ošetřovně. Věděl, že Snape právě proto vybral tento lektvar. Chtěl, aby Harry selhal. Každopádně… neměl by se toho obávat. Pro teď to nebylo důležité. Žádné lektvary, žádné vyučování. Za několik dní se měl setkat s Voldemortem. Nic nebylo důležitější… A už vůbec ne Snape.

Přesvědčení své mysli bylo v této části ovšem úkolem nad hranici Harryho možností.

Incident se Zabinim uvolnil jeho kumulující se hněv a pomohl mu v něm zchladit všechny ty rušivé záblesky emocí. Ani jednou se už nepodíval na tu temnou postavu. S neobyčejnou koncentrací sekal přísady a postupně je přidával do bublajícího lektvaru, i když nevěděl, zda správně. Každou chvíli očekával výbuch, proto velmi často sledoval bubliny objevující se na povrchu, aby, v případě nebezpečí, měl alespoň dostatek času se schovat pod lavici.

Nakonec, přibližně v polovině hodiny, ticho přerušil zvuk posouvané židle. Mistr Lektvarů se zvedl ze svého místa, po čem se vydal na své obvyklé kolečko.

Harry se samovolně napjal. Nedokázal to ovládnout. Bylo to jako obranná reakce. Jako by se celé jeho tělo připravovalo na jakousi pomyslnou bitvu. Se sebou.

Snape začal u Zmijozelů. Harry slyšel jeho tichý, vibrující hlas, který se přesouval po třídě jako kouř, když muž rozdával pochvaly svým hadům. A když šeptal, v tu chvíli to znělo jako tehdy, když… když…

Merline! Okamžitě se uklidni!

Pevněji sevřel dlaň kolem dřevěné měchačky, se kterou míchal v kotlíku. Jeho ruce byly zpocené.

Slyšel, jak Snape pokračuje dál. Slyšel jeho pomalý krok, který byl jako tikající bombou, a bál se toho, co by se mohlo stát, kdyby se zastavil přímo u jeho lavice…

Už byl u Nebelvírů. Rychle přešel k zadním lavicím, ale v jednu chvíli se zastavil. Harry se zhluboka nadechl a narovnal prsty.

Raději by to už měl za sebou. Neměl rád čekání. Ale Snape se zřejmě rozhodl, že to protáhne.

Harry si olízl rty a otočil hlavu, aby se podíval za sebe.

Snape stál za Nevillem, usmíval se pod nosem a s jasným potěšením sledoval, jak se Neville, i když nad ním stál učitel a skoro mu dýchal za krk, snažil nalít do svého lektvaru rozsekané oddenky zmijoplevu.

Ovšem ve stejnou chvíli se Snapeovi oči odtrhly od lektvaru a přesunuly pohled nahoru, křížíc se s pohledem Harryho. A Harry pocítil, jak se stisk na jeho hrudi náhle sevřel k nesnesení, jako by v něm něco narůstalo, něco vzdáleného, potlačeného… jako by se to snažilo dostat ven, vyrvat se zevnitř, nedbajíc na to, kolik škod způsobí a jak bolestivé to bude…

 

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel sedm a devět