Desiderium intimum 60.B/2

Napsal Severus versus Alan... (») 30. 7. v kategorii Desiderium intimum, přečteno: 23×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

DI - kapitola 60B. - část II.

Ovšem ve stejnou chvíli se Snapeovi oči odtrhly od lektvaru a přesunuly pohled nahoru, křížíc se s pohledem Harryho. A Harry pocítil, jak se stisk na jeho hrudi náhle sevřel k nesnesení, jako by v něm něco narůstalo, něco vzdáleného, potlačeného… jako by se to snažilo dostat ven, vyrvat se zevnitř, nedbajíc na to, kolik škod způsobí a jak bolestivé to bude…

 

Snape se zamračil a narovnal se.

 

Harry se kvapně otočil a zadíval se do svého kotlíku.

 

Ne, nemůže… musí…. To zastavit!

 

Podíval se na svou třesoucí se ruku.

 

Měl pocit, že se v něm něco rozpadalo.

 

Příliš pozdě uslyšel pomalé kroky. Zastavil se těsně za ním. Nedokázal se připravit na náraz toho… té… vůně. Byliny. A něco sladkého. Stejně jako Snapeův jazyk, když pronikl do jeho úst…

 

Dost!

 

Motala se mu hlava.

 

Pocítil, jak se nad ním Snape sklonil a uslyšel… uslyšel hlas přímo u svého ucha:

 

"Vidím, že vás čeká další velkolepá porážka, Pottere. Dokonce snížení stupně pro vás nebude dost velkým trestem…"

 

A jak byste chtěl být potrestán, pane Pottere?

 

"Jak chcete, profesore…" odpověděl nevýrazně Harry, sám už nevědíc, co opravdu slyšel, a co bylo jen echem vzpomínek v jeho hlavě. "Tedy chci říct…" opravil se rychle, když mu došlo, co právě řekl. "Pokud to říkáte…"

 

Sakra! Sakra! Sakra!

 

Harry cítil ohromné nutkání začít bouchat hlavou o lavici.

 

"Nebelvír už nemá žádnou šanci na pohár. Poslední místo… Jak žalostné," pokračoval Mistr Lektvarů, a tón jeho hlasu způsobil, že se Harrymu na těle naskočila husí kůže. Byl tichý a syčivý, skoro… ne, nemysli na to!

 

Snape se narovnal a se slyšitelným odfrknutím se od něj přesunul. Harry pocítil závan černého pláště, který mu nějakým neskutečným způsobem vzal poslední motorické schopnosti. Snažil se sevřít zpocené ruce, sáhl po misce s lusky rohokeře, a v tu samou chvíli strčil loktem do lahvičky s parmským octem, který se vylil na stůl. Harry rychle sáhl po padající lahvičce, a vrátil ji zpět, ale současně vysypal na podlahu misku bobulí. Bobule se rozsypaly po kamenné podlaze a dokutálely se k Snapeovým černým botám, které se právě zatavily před Hermioninou lavicí.

 

Do háje!

 

Harry nechtěl vidět Snapeův pohled. Rychle se zanořil pod lavici, a sbíral prsty černé bobule.

 

Byl to nějaký krutý vtip? Copak se mu osud vysmíval? Přeci pohřbil všechny vzpomínky a city k tomu… muži. Proč se musely oživit zrovna teď? Čtyři dny před setkáním s Voldemortem! Proč od chvíle kdy vyšel z ošetřovny, cítil tu divnou bolest na hrudi? Proč k němu v noci přišel ten sen? Proč při něm zašeptal jeho jméno? Jméno… které měl zapomenout!

 

Přeci to nebyl ten samý muž, kterého znal. Byl to někdo jiný. Někdo, kdo se k němu choval jako k červu. A dokonce hůř. Někdo, kdo by se na jeho smrt díval bez jakékoliv emoce. Někdo, kdo nemá žádné ohledy. Jak by pro někoho takového mohl uchovávat jakékoliv city?

 

Celý předchozí týden se cítil v bezpečí. Obklopovalo ho ticho, chlad a klid. Proč to nemohlo být jako předtím? Proč ho jeho srdce zrazovalo a neposlouchalo svého majitele, aby se uklidnilo? Jak se měl soustředit na to, co mělo přijít?

 

Jeho pohled se nedobrovolně zatoulal k černým botám, nacházejícím se jen pár metrů od něj. Ještě nedávno ty nohy políbil… Pomalu vzhlédl k černým nohavicím a dál, po černém hábitu… Políbil každý centimetr toho chladného a tehdy tak rozpáleného těla… Nevědomky sevřel pevně dlaň, a rozmačkal všechny bobule na kaši. Pocítil vlnu horka, srdce mu bušilo jako blázen a bolest na hrudi mu vzala dech. Zavřel oči, lapal po vzduchu a bojoval o to, aby to něco, co se z něj chtělo dostat, zůstalo zavřené.

 

Nemůže! Nemůže! Nedovolí to!

 

A v tu chvíli uslyšel ostrý, trochu tlumený hlas:

 

"Pottere, zamýšlíte sedět pod lavicí do konce hodiny a čistit podlahu? Jako vždy se vyhýbáte práci, kterou máte nařízenou. Okamžitě se vraťte na místo!"

 

Narovnal zaťaté prsty, podíval se na kapky, které z nich stékaly kvůli rozmačkaným bobulím, a zhluboka se nadechl.

 

Povedlo se. Podařilo se mu to zastavit.

 

Pomalu vylezl zpod lavice a setkal se s Hermioniným zkoumavým pohledem… a nesmírně intenzivním pohledem Snapea. Usadil se na své místo, jako by se nic nestalo a upřeně se zahleděl do svého kotlíku, když ucítil, jak do něj Hermiona strčila loktem. Otočil hlavu a spatřil, že mu přítelkyně položila na lavici kapesník.

 

"Díky," zamumlal, otřel si ruku a snažil se ignorovat černé oči, které je pozorovaly.

 

Naštěstí od nich nakonec Snape oderval zrak a pokračoval dál, zkoumal Ronův lektvar a pak několika dalších nebelvírů.

 

Harry se na něj nepodíval už ani jednou. Snažil se soustředit jen na lektvar, i když věděl, že i tak ho neuvaří správně.

 

Deset minut před koncem hodiny se Snape zvedl od svého stolu a oznámil, že čas pro přípravu lektvarů skončil. Procházel dokola, sbíral lektvary pro ohodnocení nebo čistil kotlíky těm, kteří naprosto selhali. Nakonec se zastavil před Harryho lavicí.

 

Harry lehce zvedl hlavu a přímo před sebou spatřil… dlouhou řadu malých knoflíků, táhnoucí se přes černé šaty. V jeho hlavě se objevila vzpomínka… dlouhé Snapeovy prsty, rozepínající knoflíčky, jeden po druhém… pomalu…

 

Sevřel rty a rychle sklonil zrak, zamířil ho do velmi zajímavého vzoru na dřevěné desce stolu.

 

"Co to je, Pottere?" Uslyšel nad sebou hrubý hlas.

 

"Lektvar," odpověděl tiše Harry.

 

"Jaký?"

 

"Dezinfekční lektvar."

 

"Dezinfekční, ano?" Z mužova hlasu odkapával výsměch. "Spíš byste s ním všechny otrávil, než někoho vyléčil. Domnívám se, že jediné, k čemu je ta směs vhodná, je k vyčištění potrubí. Troll." Mávnul hůlkou a celá směs z kotlíku zmizela. "Měl bych vám ještě snížit hodnocení, ale to už není možné, proto na další hodinu napíšete čtyři stopy dlouhou esej na téma tohoto lektvaru, zaměřenou na všechny přísady a detailní popis způsobu jeho přípravy."

 

Harryho srdce se zastavilo, protože si náhle uvědomil…

 

Na další hodinu? Na další… hodinu? Přeci… nebude už další. Už nikdy. Tohle byla jeho poslední hodina Lektvarů. Poslední.

 

Ještě více sklonil tvář, aby skryl to, co se na ní pravděpodobně mohlo objevit.

 

Přikývl, ale neodpověděl. Hlas by ho mohl zradit.

 

Snape přešel dál, aby ohodnotil lektvar Hermioně, ale v tu chvíli zazvonil zvonek a všichni studenti, kteří už byli ohodnoceni, se začali balit a opouštět třídu. Harry udělal totéž. Nechtěl přebývat ve stejné místnosti jako ten muž ani o minutu déle. Sbalil si tašku a nečekajíc na přátele, spěšně vstal a zamířil ke dveřím, i když měl celou dobu pocit, jako by mu někdo vrazil do krku opravdu těžký kámen.

 

Když byl venku, otočil se a podíval se na dveře. Vedli do třídy, ve které… kde bylo tolik vzpomínek…

 

Viděl je naposledy. Už nikdy nepřekročí jejich práh. Nikdy. Jen sama myšlenka… se zdála nereálná. Ale… bylo to to, co si vybral.

 

Pohlédl před sebe, na rozlehlou chodbu. Musí pokračovat dál. Nesmí se zastavit a začít pochybovat, protože pak… pak…

 

Na tom nezáleží.

 

Zhluboka si povzdechl a prostě… šel dál, i když cítil, jako by za těmi dveřmi nechal něco velmi cenného.

 

***

 

Ve tmě se zdálo, že záře, která vycházela z Harryho skleněné koule, byla mnohem jasnější. Nevěděl, jak dlouho se na ni dívá. Vytáhl ji ve chvíli, kdy uslyšel Ronovo a Nevillovo chrápání. Nepřemýšlel, proč to udělal. Jen se díval… díval se na ty černé oči… v té strohé tváři, které utlumily záři, v závislosti na tom, jaký obraz Snapea přivolal…

 

Och, a teď byl… hladový, chamtivý… takový, jako tehdy, když… když…

 

Zamračil se a díval se na oheň tančící v mužových očích.

 

Jak mohl tak… jak to dělal? Jak se mohl na Harryho takhle dívat, a celou dobu předstírat? Jak někdo, kdo má v sobě jedině led, může být tak… horký? Jak někdo, kdo nenávidí, na něj může hledět, jako by byl spalován touhou?

 

Jak někdo, kdo pociťuje jedině nechuť, může šeptat s takovou potřebou…?

 

Ukaž mi, jak masturbuješ, když na mě myslíš.

 

Ozvěna toho hlasu, v jeho hlavě… v kombinaci s takovým pohledem…

 

Samovolně rozepl zip, aniž by odtrhl pohled od tváře ve skleněné kouli.

 

A teď ho pomalu vyndej.

 

Udělal to. Byl horký. Tvrdý. A toužil po dotyku.

 

Můžeš začít.

 

Přesunul po něm ruku. Pocítil mravenčení v bedrech. Och, jak moc mu to chybělo… Znovu se pohnul, přetáhl citlivou předkožku přes zčervenalou špičku.

 

Och ano…

 

Zrychlil, pohyboval dlaní nahoru a dolů. Penis se mu chvěl pod prsty. Pulzoval.

 

Ano, ano, ano. Merline, skoro zapomněl, jak to bylo příjemné…

 

Pomaleji.

 

Vykonal rozkaz, ačkoli s ohromnou obtíží. Touha byla příliš silná…

 

A kdyby sevřel rty ještě pevněji, jak jen dokázal, tak by i tak nedokázal zastavit ten tichý sten unikající mu ze rtů.

 

Přesně tak. Sténej. Sténej pro mě.

 

Oh božeeee…

 

To bylo příliš… příliš…

 

Jeho oční víčka se zavřela…

 

Teplý, těsný tunel uvěznil jeho penis, přesouval se po něm čím dál rychleji a rychleji a…

 

Podívej se na mě, Pottere.

 

Prudce otevřel oči a spatřil na sobě ten divoký, rozpálený pohled, planoucí horkem, který ho pohlcoval…

 

Orgasmus ho zachvátil silně a brutálně, trhal jeho tělo a napjal všechny svaly, vysál z něj skoro každou kapku bílé tekutiny, která mu zaplavila ruku a břicho, a přeměnila křeče v potěšení tak silné, až se mu zdálo, že omdlí. Před očima viděl jen hvězdy, A dva nekončené tunely.

 

Tak dlouho…

 

Nakonec se napjetí změnilo v chvění, a vlny žáru pomalu začaly polevovat. Narovnal zatnuté prsty a podíval se na pár zorniček, které teď plály jen… spokojeností…

 

Dokonalé.

 

A těsně předtím než ozvěna orgasmu úplně zanikla, a žár odplynul… jeho dlaň se pevně sevřela kolem koule a to s takovou silou, jako by ji chtěl rozdrtit. Pod jeho chvějícími se prsty se Snapeův obraz začal rozplývat a nakonec úplně zmizel.

 

Nastal chlad.

 

Co to právě teď udělal? Co to udělal?!

 

Měl na něj zapomenout, a ne… a ne…

 

Vstal z postele a skryl tvář v dlaních. Vztek na sebe samého rozpálil jeho žíly ještě účinněji než jindy.

 

To všechno, co udělal… bylo to patetické. Musí přestat, musí nalézt nějaký způsob, aby… Musí se odsud dostat! Musí se od toho oprostit. Nadechnout se. Zapomenout.

 

A co nejlépe pomáhalo zapomenout? Znal odpověď na tuto otázku.

 

A věděl, jak to získat.

 

Schoval kouli pod polštář a současně zpod něj vytáhl svou hůlku. Rychle se očistil, sáhl po Pobertově plánku a bleskově našel černou tečku s nápisem Severus Snape nacházející se ve sklepení. Rozhlédl se po chodbách. Filch byl ve třetím patře, a paní Norrisová v pátém. Popadl neviditelný plášť, vyskočil z postele, teple se oblékl a po špičkách vyklouzl z ložnice. Ve společenské místnosti bylo ještě několik studentů, ale díky plášti prošel bez povšimnutí. Kontroloval mapu, aby nepotkal žádného učitele hlídkujícího na chodbách, vyšel z hradu a, brodíc se ve sněhu, došel až k Vrbě Mlátičce. Znehybnil ji kouzlem Immobilus a podzemní chodbou prošel do Chroptící chýše. Rád by použil průchod nacházející se za sochou Jednooké čarodějnice, ale byl si jistý, že by měl velký problém dostat se z Medového Ráje uprostřed noci, když byl sklep zamknutý.

 

Otevřel křivé, sotva přiléhající dveře a vyšel ven. Vítr byl tady ještě pronikavější než na pozemcích. Slyšel, jak se prohání a šustí v rozpadajících se stěnách chaty. Přejel rukama po promrzlých pažích a zamířil ke světlům v temnotě.

 

Na okamžik si pomyslel, že by možná bylo dobré, aby po sobě zakryl stopy ve sněhu, ale rychle ten nápad zavrhnul. Nebylo to důležité. Kromě toho, kdo by ho tu hledal?

 

Prasinky se v noci zdály opuštěné. Jediným znakem života byla rozsvícená světla v oknech, které ve sněhu tvořily čtverce teplého světla. Harry se jim opatrně vyhýbal a mířil přímo ke svému cíly… k hospůdce ležící mimo hlavní cesty. Věděl, že bude otevřená. A že nikdo nebude věnovat pozornost, skrytému nově příchozímu.

 

Zastavil se před dveřmi. Zevnitř vycházely hlasité rozhovory, chraplavý smích a opilé bleptání. Zhluboka se nadechl a zatlačil na těžké dveře Prasečí hlavy.

 

Ano, přesně jak se domníval, nikdo nevěnoval pozornost samovolně se otevírajícím dveřím, ani vlhkým stopám, které se objevily na dřevěné podlaze. Rozhlédl se. Uviděl skupinu opilých čarodějů s dlouhými, zamotanými vlasy, oblečené do ošumělých, záplatovaných plášťů, kteří vypadali, jako by každá hospoda byla jejich domovem. U stěny sedělo několik postav s kapucí, a u jednoho stolu dvě mladé ženy, které se sem vůbec nehodily. Ale ve chvíli, kdy jedna z nich na moment otočila hlavu, postřehl její oči - měly jedovatě žlutou barvu a zúžené zorničky. A vůbec nebyly lidské. Stejně jako muž sedící pod oknem s drsnou kůží připomínající stromovou kůru.

 

Tohle místo bylo přesně takové. Zaměřené na vyvrhele. Ztracené existence. Zde mohli být sami sebou a nikdo jim nevěnoval pozornost. Harry do této chvíle nemohl uvěřit, že Tonksová vybrala právě tohle místo k vánočnímu večírku. Teď, bez těch všech dekorací, hostinec vypadal jako nejhorší špeluňka, s podlahou pokrytou slámou a tak špinavým barem, až se zdálo, že barman, který ho utíral, jen rozmazává špínu. Ale Harrymu to nevadilo. Důležité bylo jen to, pro co sem přišel.

 

Ale jak to udělat, aby na sebe neupozornil?

 

Stál u zdi a čekal. Po krátké chvíli barman nalil dva korbely vysoce podezřelého nápoje a zamířil s nimi ke stolku u stěny. Harry té příležitosti využil. Vklouzl za bar a chňapl lahev čehosi, co mělo na etiketě dostatečně vysoké procento, aby to dokázalo rychle dostat jeho mysl do blaženého zapomnění. Nechal na pultu několik galeonů, schoval lahev pod plášť, popadl první sklenku a zašil se do nejtemnějšího rohu hostince.

 

První lok připomínal tekutou lávu. Nicméně mu to popálilo jícen tak, že další už v podstatě necítil. Prostě pil, díval se na oka v dřevěném stole a snažil se o ničem nepřemýšlet. Ani o Voldemortovi, ani o válce, která ho čekala, ani o tom, že už pravděpodobně za pár dní zemře… Ani o tom, že nemá žádnou šanci, že nic neumí, nic se nenaučil, prostě jen zbytečně marnil čas…

 

Ani o té… o té vysoké postavě, která nějakým nepochopitelným způsobem začala znovu přitahovat jeho pohled, ani o tom hlasu, který mu způsoboval, že se třásl, ani na chladné dlaně, jejichž dotek si stále jasně pamatoval… ani o tom páru hlubokých, tmavých očí…

 

Ani o myslánce, ve které se ukázalo, že všechno, v co věřil, byla jen lež…

 

Lež.

 

Zastavil se na tom slově a obracel ho v mysli jako něco nezvykle zajímavého. Znovu se napil a snažil se soustředit zrak na vzor ve stole, ale nedokázal to. Obraz se mu rozmazával před očima, všechno se kolem něj točilo víc a víc.

 

Lež.

Jedna velká podělaná lež.

 

Nejsi pro mě nikým.

 

Lež.

 

Tak moc po tobě toužím.

 

Lež.

 

Nemohu to změnit.

 

Lež…

 

Harry se zamračil.

 

Počkat, přeci Snape… myslel si tehdy, že Harry spí. Proč by mu to říkal? Proč by se k němu měl přitulit, kdyby si myslel, že Harry usnul? A přeci on sám ho k sobě pozval na noc. A předtím…

 

Myslíš, že jen ty musíš obětovat něco, co je ti nejbližší?

 

Nejbližší…

 

Nejbližší…

 

Snapeova slova mu zněla v mysli.

 

To vůbec nemělo smysl.

 

Zavrtěl hlavou, aby se zbavil té iritující ozvěny, která se k němu neustále vracela.

 

Ještě víc se zamračil ve svém duševním úsilí. Měl by se napít… Vzal si několik loků. Oh ano, teď se mu přemýšlelo mnohem lépe.

 

Pokud budeš dávat přednost osobním pocitům, budeš ztracený.

 

Och, ano. Přesně to řekl. Ale co to mohlo znamenat?

 

A… a přeci chtěl, aby s ním Harry strávil Vánoce. Proč by to měl chtít, kdyby ho nenáviděl? A připravil mu máslový ležák se skořicí. Pamatoval si to. A dovolil mu vánoční stromek. A… a zachoval tajemství Tonksové a Luny, protože ho o to Harry poprosil.

 

A přeci…

 

Harry se znovu napil. Tak moc se mu motala hlava, že stěží rozpoznával tvary.

 

Přeci… někdo, kdo je takové monstrum, by nemohl… nedokázal by se s takovou něhou postarat o jeho nohu… Nepřinesl by mu večeři z velkého Sálu, tvrdíc, že to udělal skřítek. Nepomáhal by mu s učením a nebalil by mu knížky do tašky s přesným zadáním, které se bude probírat ve třídě. Nedal by Ronovi mast, jen kvůli Harryho tiché prosbě. Nenaučil by se kvůli němu něco o Famfrpálu…

 

Ale přeci viděl v myslánce… Copak tamten život byl jenom snem? Nejkrásnějším snem, který se mu zdál, a teď se z něj probudil?

 

To není možné. To byl jeho Severus… díval se na něj tak, jako by byl Harry nejdůležitější osobou na světě. Dotýkal se ho s takovou chamtivostí, jako by mu to bylo málo a nedokázal se nasytit. Úplně se v něm ztrácel, jako by mu na ničem jiném než na Harryho blízkosti nezáleželo. To byly… reakce. Nedají se kontrolovat.

 

To všechno… to všechno… Bijící srdce. Zrychlený dech. Chvění dlaní. Hlas. Úsměv. Opravdový. To... to něco v očích. Teplo. Záblesk.

 

To nelze předstírat! To nejde!

 

Harry sevřel dlaň kolem skla.

 

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel třináct a osm