Desiderium intimum 60.B/3

Napsal Severus versus Alan... (») 30. 7. v kategorii Desiderium intimum, přečteno: 20×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

 

DI - kapitola 60B. - část III.

 

Pamatoval si to… pamatoval si, jak se ho od něj Severus učil něhu, jak krok za krokem opakoval všechny jeho gesta… Nevymyslil si to! Polibky, pohlazení, pohledy. Žár. Žár, který viděl v Severusových očích pokaždé, když se na něho podíval. Všepohlcující,

nepolapitelný oheň. Dokonce i tehdy, když se hádali. Když se Snape změnil v divokou žárlivou bestii… Harry si dokonale pamatoval ty emoce sálající z jeho tváře… jako by ho chtěl roztrhat na kousky. Ale jediné, co mu roztrhal, byl jeho oděv, když si ho bral mocně a lačně, jako by nedokázal ovládat svůj hlad.

 

Někdo, kdo má v sobě jen temnotu, by nemohl zaplát tak jasným plamenem…

 

A nakonec… nedovolil mu vypít ten lektvar. Zastavil ho. Proč? Protože bylo příliš brzy? Že mu Harry nevěřil? Dobrý vtip. Severus přeci dobře věděl, že by pro něj Harry udělal všechno. Absolutně všechno.

 

Pevně zavřel oči. Viděl tu chvíli ve své mysli. Viděl Severusův obličej. Merline, nikdy nezapomněl na to utrpení, které tehdy spatřil na jeho tváři. Bylo to tak… tak… jiné. Intenzivní. Nehodilo se to k ničemu, co se mezi nimi toho večera stalo. A proč byl Severus později tak deprimovaný? Následného dne. A… jak to řekl?

 

Občas se všechno vymkne kontrole a nemáme na to žádný vliv. Je to silnější než my.

Harry si položil hlavu na ruce složené na stole.

 

Přesně tak se teď cítil. Bylo to silnější než on. A točilo se to. Určitě na to neměl žádný vliv. Na to točení. A na myšlenky. A na to, jak se cítil.

 

Všechny dobré vzpomínky mu vířily v hlavě, brutálně ničené vzpomínkami z myslánky.

 

Smáli se mu. Smrtijedi. Voldemort. Všichni.

 

Využil ho. Hrál si s ním. Podváděl ho. Chtěl ho obětovat. Manipuloval s ním od samého počátku. Byl pro něho jen nástrojem, který používal tak dlouho, dokud se nerozpadne, a pak ho odhodí do koše. Tak krutý… tak bezohledný…

 

Kdyby jen mohl…

 

Počkat…

 

Aniž by zvedl hlavu, zasunul dlaň do kapsy a nahmatal malý, kulatý tvar.

 

Nevěděl, proč ho nevyhodil. Nevěděl, proč ho nosil u sebe.

 

Sevřel kolem kamene dlaň.

 

Můžeš si pro mě přijít. Zavolej své kamarády Smrtijedy. Nedokážu ani zvednout hůlku, budeš to mít snadné. Tak pojď! Přijď si pro mě!

Uvolnil kámen.

 

Ano… to byla výzva, Jen ať si přijde, a on... on... co vlastně chtěl dělat?

 

Och, tak moc se mu motala hlava… Rozmazaným pohledem se podíval na lahev stojící před ním. Vlastně několik lahví. Měl však obrovské problémy s jejich počítáním, protože neustále měnily svou pozici.

 

A možná když chytí jednu, ostatní se přestanou pohybovat a…

 

Au! Něco ho začal pálit v kapse. Vsunul do ní dlaň a vytáhl rozzářený kámen. Vprostřed byla písmena. Ano, to rozhodně byla písmena. Byl si jistý.

 

Snažil se soustředit pohled a přečíst ta slova:

 

Kde jsi, Pottere?

Zamrkal, a pečlivě se podíval na lesklá písmena.

 

Snape mu odpověděl. Neuvěřitelné… Takže ani on kámen nevyhodil?

 

Sevřel ho v dlani.

 

Víš… přemýšlel jsem o naší poslední noci. A… nechápu, proč jsi mi ho dal? Přeci… řetězec jeho rozechvělých myšlenek byl přetrhán, když se od vedlejšího stolu ozval výbuch smíchu. Do háje, ať už zmlknou!

Stále držel kámen v dlani a přitiskl si ruce k uším. Ale téměř okamžitě je oderval, protože ucítil teplo u tváře.

 

Zamračil se, a snažil se soustředit na písmena, která mu létala před očima.

 

Zatraceně, Pottere! Okamžitě mi řekni, kde jsi!

A ano... přeci Snape a jeho Smrtijedi ho nebudou moct najít, když mu neřekne, kde je. To bylo logické.

 

Sevřel kámen v dlani.

 

Já… piju. U Prasečí Hlavy.

Než vůbec stačil otevřít oči, přišla odpověď:

 

Nehni se odtamtud ani na krok!

To neměl v úmyslu. Nicméně, by stejně nemohl...

 

Matně se rozhlédl po hostinci.

 

Byl unavený. V tuto chvíli by nejraději šel spát. Vrátil kámen do kapsy, složil paže na desku a položil si na ně těžkou hlavu.

 

Snažil se nemyslet na to, že ve chvíli, kdy zavřel oči, se cítil jako na kolotoči, na který ho kdysi vzali Dursleyovi a jen proto, že s ním neměli co dělat. Všechny smysly mu říkaly, že se motá a to příliš rychle. Ale to přeci nebylo možné. Seděl u stolu. Pro jistotu otevřel oči, a v tu chvíli otáčení trochu ustoupilo. Ale když je znovu zavřel… znovu se zatočil.

 

A mudlové za takové atrakce platí. Zajímalo by ho, jestli znají i tenhle způsob…?

 

PRÁSK!

 

Náhlý, hlasitý hluk způsobil, že se Harry prudce narovnal a loktem shodil lahev, která se převrhla a rozlila se po desce stolu.

 

Ve dveřích do hostince stál Snape.

 

Harry pocítil zvláštní pocit deja vu. Jako by se už něco takového dříve stalo. Snape se najednou objevil v těch dveřích… a také se na něj takhle podíval… ale nepamatoval si, že by zamířil k němu se zuřivostí ve tváři a nevytáhl ho od stolu s takovým impulzem jako teď, popadl ho přes plášť za bundu a táhnul ho ke dveřím, bez ohledu na to, že Harry zakopává a má problém, aby se udržel na nohou…

 

Ne, něco takového si rozhodně nepamatoval.

 

Snape ho vytáhl ven na dvůr a zastavil se ve stinné uličce vedle krčmy, kde z něho stáhl plášť a divoce se na něj podíval. Vypadal jako rozzuřená bestie, s těmi rozevlátými vlasy, očima lesknoucíma se ve tmě, obočím tak zamračeným, že se téměř spojila u kořene nosu a odhaleným zubům. Než ale Harry mohl přijít k sobě, muž ho chytil za bradu a brutálně mu zvedl tvář, a zíral na něj s narůstající zuřivostí.

 

"Jsi úplně opilý!" Zasyčel vztekle se třesoucím hlasem. "Ty nezodpovědný spratku! Úplně si ztratil rozum? Co tě to popadlo, aby si odešel z hradu a opil se do bezvědomí? Víš, co by se stalo, kdyby někdo zjistil tvou nepřítomnost a spustil by alarm? Jak dlouho tu jsi? Byl jsi pod pláštěm? Kdo tě viděl?"

 

Harry škubl hlavou, uvolnil si tvář ze stisku studených prstů a opřel se o stěnu hostince.

 

"Nedotýkej se mě!" Zavrčel a pohlédl na muže stojícím před ním. Všechno se mu točilo před očima. Ale jeho viděl jasně. Tak, jakoby byl jediným stálým prvkem otáčející jeho svět. Černá, vysoká postava v dlouhém plášti. Snape. Snape, který měl… "Nikdo mě nevi… neviděl. Nebudou tě pod… podezírat. Můžeš mě unést." Matným pohledem se rozhlédl po zasněžené krajině. "No, kde jsou ti tvoji kamarádi Smrt… Smrtijedi? Nepřiv… přivedl si je sebou?" Zeptal se, snažil se, aby zněl vyzývavě, ale jazyk se mu zamotal.

 

"Nemám v úmyslu poslouchat tvoje opilé žvatlání," vycedil Snape. "Pokud jsi už skončil, okamžitě se vrátíme do hradu, než někdo zjistí, že tam nejsi."

 

"Nikam s tebou nepůjdu!" Harry se rozmáchl, a snažil se trefit pěstí mužovu tvář, ale Snape se odsunul. Pokusil se druhou rukou, ale také se netrefil, a co bylo horší, ztratil rovnováhu a letěl dopředu. Před pádem ho ale zachytily Snapeovi ruce, pevně ho chytil za paže a z celé síly ho přitisknul na stěnu, a přidržel ho.

 

"Zastav mě, ty…" ale než to stihl dokončit, muž mu zakryl ústa dlaní a natlačil se na něj celým tělem, tak jako by je chtěl ukrýt ve stínu temné stěny.

 

K Harryho uším došel zvuk otevíraných dveří hostince a opilý smích, a po chvíli se v jeho zorném poli objevila skupinka ošumělých čarodějů. Zastavili se na osvětleném sněhu, jen tři metry od nich, a kdyby otočili hlavy…

 

"Ani slovo." Harry uslyšel u svého ucha Snapeův napjatý šepot a pocítil, jak muž přesouvá dlaň a vytáhl hůlku, aniž by spustil zrak ze třech čarodějů.

 

Harry přenesl pohled ze tří hýbajících se postav na tvář Snapea nacházející se od něj jen pár centimetrů.

 

Cítil ho… tak blízko. Přitisknul se k němu. Silně. Těsně. Chladná dlaň na jeho ústech. Dech na tváři.

 

Och bože…

 

Slyšel v uších šum vlastní krve, plynoucí mu žilami čím dál větší rychlostí a podněcovala každý kousek jeho těla. Jak bylo možné, že ačkoliv byla venku zima, on měl čím dál silnější pocit, že se rozpustí? Jeho srdce už dávno přestalo bít a teď se jen třáslo… rychlými, bolestnými křečemi, jakoby bylo drženo v kleci a veškerou silou se snažilo uvolnit.

 

Opilí muži se otočili, začali se vzdalovat, a lehce tancovali. Ale Snape ho nenechal jít. Udělal to až tehdy, když jim úplně zmizeli z dohledu.

 

Ruka se odtrhla od jeho úst, podpěrné tělo náhle zmizelo a Harry se téměř sesunul po stěně. Teď se mu motala hlava ještě víc. Proč mu alkohol nepomohl zapomenout? Vůbec nepomohl. Právě naopak. Způsobil, že se všechno… vyostřilo. Stalo se intenzivnější. Třeba vypil málo? Měl by se tam vrátit a vypít ještě víc. Tak moc, dokud nakonec nezapomene. Na něj. Na všechno. I kdyby měl nakonec ztratit vědomí.

 

"Vracím se dovnitř," zamumlal neurčitě, odtáhl se od stěny a chytil se dřevěného sloupku. "Nezas… nezastavíš mě." Pomalu udělal několik kroků, přidržoval se stěny, ale pak… se všechno stalo během zlomku vteřiny.

 

Pocítil, jak ho za paže chytnuly silné ruce. A trhly s ním. A najednou zjistil, že má tvář přitisklou do černých šatům. Celé okolí se točilo, a on měl pocit, jakoby ho něco táhlo všemi směry, a snažilo se ho roztrhat na kousky. Jako by se náhle nacházel na dvou místech najednou. Ztratil půdu pod nohama a znovu ji získal až po chvíli. Přestože ten pocit byl spíše jako náraz než měkké přistání.

 

Zvedl víčka a náhle zjistil, že je na pozemcích Bradavic v blízkosti brány. Ruce, které ho přidržovaly, zmizely a Harry zakolísal, ale nějakým zázrakem neztratil rovnováhu. Stále se mu točila hlava, ale před sebou jasně viděl temnou postavu a měl pocit… že ten strašný tlak, který cítil na hrudi od probuzení, je čím dál silnější. Jako by se něco… dostalo ven. Přes jeho zdi. Vytékalo... čím dál víc a víc a nedokázal to už zastavit, protože ta prasklina byla už příliš velká, a příliš zničená. Pukla.

 

Zvedl hlavu a podíval se přímo do těch černých očí.

 

To byl Severus. Jeho Severus. Ten, který ho políbil, objal ho… ten, který mu šeptal, že Harry patří jen jemu… ten, který se na něj usmál a nedokázal to skrýt… ten, jehož dlaně se třásly s netrpělivostí, když se ho dotýkal... ten, který se choval tak, jako by bez něj nedokázal existovat…

 

To, co je spojovalo… bylo to něco krásného. Cítil to ve svém srdci. Nemohl to oklamat. A jestli jejich poslední noc nebyla pravdivá, mohl by se klidně v téhle chvíli rozpustit ve vzduchu. Přeci té noci dobil jeho ústa. Dobil jeho srdce…

 

Ale ta Myslánka… viděl v ní… viděl…

 

Bylo možné, že ztratil rozum?

 

Pomalu zvedl dlaň, toužil se dotknout té hrubé tváře, kterou tak dobře znal. Kterou tolikrát hladil prsty, zasypával polibky…

 

Ale v tu chvíli Snape brutálně odstrčil jeho ruku, odstoupil, a ledově se na něj podíval.

 

A v tu chvíli Harry pochopil… a bolest v hrudi explodovala a uvolnila všechen nahromaděný žal. Přehrada se protrhla a tlak všeho, co zadržovala, se rozrazil ven.

 

"Jak si mi to mohl udělat?" vykřikl, vrhl se dopředu a slepě udeřil pěstmi, ale než se k němu vůbec mohl dostat, pocítil, jak se mu podlomila kolena. "Jak jsi mohl? Jak…" Klečel a stiskl dlaněmi lem černého pláště. Třásl se jako v horečce, a z jeho prsou se ozývalo nekontrolovatelné vzlykání. Posouval se čím dál níž, až se nakonec dotknul černých bot. "Toužil jsem po tobě. Jen po tobě…" Celý týden prázdnoty, předstírání, neexistence… všechno, co se snažil zatlačit co nejhlouběji, vyplynulo a plynulo, a on to nedokázal zastavit. "Jen tobě… tobě."

 

"Vstávej. Okamžitě." Uslyšel nad sebou tichý, tlumený hlas.

 

"Co se stalo? Nechápu to… Přeci ses na mě díval tak…" Šeptal dál Harry, držel lem černého hábitu, který se mu v tu chvíli zdál jako jediné záchranné lano. "A pamatuju si… jak jsi ode mě nemohl odtrhnout ruce… Pamatuju si tvoje teplo. Cos to udělal? Cos udělal?"

 

"Neudělal jsem nic," zasyčel nad ním muž. "Byla to pro mě jen hra, která už skončila. Už mi víc nejsi užitečný."

 

"Nevěřím ti." Vzlyk se změnil na lkaní. "Nevěřím…"

 

"Nic pro mě neznamenáš. Nic."

 

"Nevěřím ti…"

 

"A já ti radím," pokračoval muž brutálně, a ignoroval Harryho zoufalé vzlyky. "Drž se ode mě dál. Nepřibližuj se ke mně. Nedívej se na mě. Nemysli na mě. Zapomeň na mojí existenci."

 

Zapomenout??? Jak by to měl udělat? Jak? Přeci se snažil… snažil se!

 

"Proč to říkáš? Nechápu… přeci tamtu noc…" Náhle se zarazil, když se Snape prudce odtáhl a Harry byl nucen pustit jeho plášť. Teď, zbavený jeho dotyku, si uvědomil, že už nemá žádnou záchranu…

 

"Podívej se na sebe. Jsi žalostný," pověděl tiše Snape. Jeho hlas jako by byl vzdálený.

 

Ale to stačilo, aby ho probodl a ublížil mu. Velmi hluboko.

 

Harry se utišil. Už v něm nebylo nic… zůstal jedině prach, který procházel přes prasklé zdi… a pocit, že spadl tak nízko, že níž už nemůže…

 

Byla to pravda. Byl žalostný. Na chvíli se uchýlil k fantaziím. Za každou cenu si chtěl dokázat, že tohle je jeho starý Severus… a ukázalo se, že je to stále to monstrum z myslánky. Že Severus odešel kamsi daleko. A už nikdy se nevrátí.

 

Polkl hořkost v ústech a pomalu vstal, opírajíc se na třesoucích se rukou a kolenou.

 

Znovu ho obklopil chlad. Teď, když ztratil všechno, co v sobě dusil, když všechna bolest, žal, hořkost, když to z něho všechno odešlo… znovu zůstala jen prázdnota. Ale taková, která už se nedala vyplnit. Nicméně… už proto ani neměl čas. Už za několik dní pravděpodobně umře. A zapomene na něj. Konečně. Přesně tak, jak chtěl…

 

Roztřeseně se zvedl z pokleku, a aniž by zvedl hlavu, obrátil se k muži zády.

 

"Nedělej si starosti," pověděl zlomeným šeptem. "Zapomenu na tebe." Neslyšel odpověď. Stejně ji neočekával. "Vracím se do hradu. A ty… nesleduj mě." Po těchto slovech zamířil před sebe nejistým, chvějícím se krokem.

 

Nadměrné emoce ho pozbavily zbytku sil, které už byly oslabené alkoholem. Snažil se jít, ale spíš se jen motal. Měl pocit, že než udělal krok, minuly celé věky, a okolo něj probíhá několik revolucí.

 

Nakonec zvítězila gravitace a Harry, aniž by věděl kdy a jak, spadl do sněhu.

 

V první chvíli dokonce ani nevěděl, co se stalo. Byl jen obklopen ledovou zimou. Pamatoval si jen… pamatoval si, jak krásně ho vyplňovala, mrazila tu tupou bolest a odsunovala ji hluboko, velmi hluboko…

 

Ale tentokrát ji ho někdo zastavil. Silné ruce, které ho vytáhly ze sněhu a zvedly nahoru, vyrvaly ho z objetí chladu a utopily ho ve vlastním teplém objetí. Jedna ruka se vsunula pod jeho kolena a druhá pod záda a Harry, napůl vědomě, tulil tvář do teplé šíje, a obejmul ji pažemi.

 

Byliny. Cítil vůni bylin. A něco sladkého. A horkého. Všechno, čím voněl… Severus.

 

Cítil, že je někam nesen, ale nemohl a ani nechtěl otevřít oči. Hlava mu bolestivě pulzovala. Slyšel skřípění sněhu pod botami. A pak, i když nic neviděl, se skřípění změnilo na klapot o podlahu. Udělalo se tepleji. Ale on se zaměřil jen na jedno. Severusova vůně ho obklopovala a houpala. Vnikala do něho, rozehřála ho účinněji než kde jaký oheň.

 

Kroky se změnily. Teď se zdálo, že jde po schodech. Ještě pevněji se k němu přitulil. Slyšel jeho dech. Cítil pulzující krev těsně pod horkou kůží. Byla tady tak teplá a hladká. Pamatoval si, jak ji líbal, jak tisknul rty k tomu místu na šíji… Ale proč se mu zdálo, že se to všechno stalo tak před tisíci lety?

 

Zastavili se. Uslyšel tichý šepot a zvuk odsouvajícího se portrétu. Udělalo se ještě tepleji. Horko.

 

Ruce ho pustili a položili na něco měkkého.

 

Ne! Nechtěl…

 

Zoufal se chytil, ale jeho paže byly odtrhnuty. Bezvládně spadl zpět, a poddal se únavě.

 

Vůně zmizela. Zůstal jedině slabý závan staré pohovky a gobelínů.

 

Nějakou dobu bojoval s neustálým točením hlavy a čím dál nepříjemnějším tlakem v žaludku. Když se mu nakonec podařilo otevřít oči, rozhlédl se matným pohledem. Byl sám ve společenské místnosti Nebelvíru. A ležel na pohovce před krbem.

 

Kde se tu vzal? Kde… kde je Snape? Takže… to nebyl sen? Měl pocit, že Snapeova vůně, jeho dotyk… že se mu to jen zdálo…

 

Sáhl po Pobertově plánku v kapse. S velkými obtížemi ho rozložil a následně se podíval na Komnaty Mistra Lektvarů.

 

Postřehl ho. Byl ve svém kabinetu. Ale… Harry si přitáhl mapu blíže, protože se mu zdálo, že špatně vidí. …ale ten bod se pohyboval nějak divně. Zavřel na chvíli oči a znovu je otevřel.

 

Ne. Bod se mu dál divně točil před očima v divných klikyhácích.

 

To musela být vina alkoholu.

 

Rozhlédl se po mapě. Jen ve Zmijozelské společenské místnosti uviděl několik studentů, kteří ještě nespali, ale s úžasem si uvědomil, že všechny ostatní viděl jasně. Tedy, jak mu jeho současný stav dovolil.

 

Znovu se podíval na kabinet Snapea. Jeho tečka mu stále vibrovala před očima.

 

Odložil mapu, a jeho hlava bezvládně spadla.

 

Pravděpodobně je prostě unavený a moc toho vypil. Není divu, že má halucinace.

 

Musí se vyspat. Ano. Možná zítra bude všechno vypadat lépe. Možná pak pochopí…

 

Cokoliv.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvanáct a jedna