Desiderium intimum 66/3

Napsal Severus versus Alan... (») 30. 7. v kategorii Desiderium intimum, přečteno: 25×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online2a317b37d715d01e5ee0c051cc8656b3.jpg

DI - kapitola 66. - část III

Měla by být někde tady. Její smích přicházel určitě z tohoto místa. Smích přerušovaný tím divným, pronikavým křikem. Křikem, který nepřipomínal ani křik mučené oběti, ani nic, co Severus znal, i když měl nejasné tušení, že už ho kdysi slyšel.

 

Pomalu vklouzl do dalšího oblaku kouře, a pečlivě se rozhlédl po okolí. Minul úplně spálený keř.

 

Musel být opatrný. Určitě slyšel její hlas. Ozvěna ho nesla tak daleko, že si byl téměř jistý, že se všichni Smrtijedi v okolí stáhnout do této oblasti. Jako smečka hladových vlků.

 

Tam!

 

Několik metrů dál postřehl na zemi ležící černé tělo. Severus přešel blíž, rozhlížel se na všechny strany a až když byl téměř u těla, podíval se dolů na tvář zmrzlou v údivu… Bellatrix.

 

Bláto, ve kterém stál, jako by náhle zmrzlo. Dlaň, ve které svíral hůlku, se sklonila a oči naplnil tmavý stín, který uhasil na dně se třpytící plamínky naděje.

 

Jeho jediní klíč k Potterovi… Jediný…

 

Nohy se pod ním samovolně podlomily. Poklekl, natáhl ruku a dotknul se chladné dlaně mrtvé ženy.

 

Mohl by… Mohl by Temný Pán udělat tu chybu, že by řekl místo svého pobytu osobě, která mohla být poražena?

 

Nemožné.

 

Možná nešlo o to, co Bellatrix věděla, ale o to, co mohla mít u sebe…

 

Jeho dlaň putovala po jejím boku, a hledala skryté kapsy.

 

Stopu. Jakýkoliv vzkaz…

 

Jeho smysly varovně vykřikly. Prudce se otočil, ale už nestihl zvednout hůlku. Kletba ho trefila s takovou silou, že se mu na okamžik stáhly plíce, odřízly ho od proudu vzduchu a on spadl na zem, a měl pocit, jako by se celé jeho tělo změnilo v reaktor bolesti.

 

Okamžik nepozornosti. Stačila jen jedna chvíle…

 

Jeho vnitřnosti planuly, tělo se křečovitě chvělo, jak se snažilo uvolnit od mučení, hlava zas a znovu narážela do země a celý svět se naplnil nekončícími výkřiky bolesti, jejž přicházely z jeho vlastního hrdla.

 

Kdosi se nad ním zastavil. Viděl okraj černého roucha a zkreslený hlas, který se mu vysmíval.

 

Viděl zvedající se hůlku připravující se k dalšímu úderu. Chtěl zvednout hlavu, ale tělo ho neposlouchalo, bylo trhané prudkými křečemi a pocitem, že mu někdo vyrvával vnitřnosti.

 

Vzhlédl k obličeji Smrtijeda stojícího nad ním, toužil vědět, koho má v budoucnu zabít a ve chvíli, kdy ho poznal… posměch z McNairovi tváře zmizel, nahrazený údivem, a jeho tělo se zhroutilo vedle něho, tváří do bahna.

 

V chvějící se křeči, kdy celý svět explodoval rudou, zahlédl čísi tvář. Známou tvář.

 

"Profesore Snape, slyšíte mě?"

 

Grangerová. Merline. Ze všech lidí, Grangerová. Měl šanci se z toho dostat…!

 

Lektvary. Měl je skryté v kapse. Ale jeho smysly už přestávaly fungovat, zmučené kletbou. Nemohl ze sebe dostat ani slovo, nedokázal ani zvednout dlaň.

 

Celou svou vůlí přinutil svaly pravé ruky k činnosti, zvedl ji ze země a přitáhl blíž. Jeho dlaň se nekontrolovatelně třásla, ale dokázal ji uzvednout a přenést k hrudi.

 

Fungovalo to. Děvče bleskově pochopilo, co jí chtěl ukázat a po krátkém hledání, objevila skrytou kapsu, a vytáhla z ní všechny lektvary.

 

Jeho tělo se pomalu měnilo v hromádku záškubů, bezvládných končetin a skřípajících zubů, když se je snažil zatít, aby zastavil výkřiky. Viděl, jak Grangerová odzátkovává a čichá ke všem lektvarům, zkoumá jejich barvu a konzistenci.

 

Jeho víčka spadla, nedokázal už bojovat s čím dál větší bolestí. Už necítil končetiny a vnitřnosti mu plály…

 

Náhle se do jeho napůl otevřených úst vlil lektvar. Severus cítil, jak mu klouže do hrdla a vypíná bolest takovou rychlostí, jako by ji někdo uzavíral cestu. Jeho pulzující svaly se uvolnily, a do jeho končetin se začal vracet cit. Plíce začaly fungovat a pocit, že hoří zevnitř, byl nahrazen příjemným chladem, rozlévajícím se po celém těle s jemnou úlevou.

 

Chvíli zhluboka dýchal, sbíral své rozptýlené smysly a obnovoval kontrolu mysli nad svým tělem.

 

Otevřel oči a spatřil nad sebou nakloněnou Grangerovou. Její napjatá tvář se viditelně uvolnila, když spatřila, že žije.

 

"Všude jsem vás hledala," pověděla chvějícím se hlasem a odtáhla se.

 

Severus se zvedl do sedu, i když jeho pohyby byly stále velmi omezené. Snažil se zbavit závratě, ale nebylo to snadné. Několikrát zamrkal, a následně zaměřil svůj pohled na Grangerovou. Děvče klečelo vedle něj, dívalo se na něj se strachem, úlevou a rozhodností najednou. Neobvyklé.

 

"Máte nějaké informace o Harrym?" Zeptala se rychle, když na sobě pocítila jeho pohled. "Nikde není. Voldemort také ne. Musel ho někam vzít."

 

Severus neodpovídal. Díval se na McNairovo tělo. Smrtijed měl zavřené oči, ale Severus jasně viděl, že stále dýchá. Dívka ho musela omráčit.

 

Navzdory bolestivému pulzování svalů se zvedl na kolena, chytil rukama jeho hlavu, jedním rychlým trhnutím ji otočil o sto osmdesát stupňů a zlomil mu vaz.

 

Grangerová vypískla, couvnula a spadla do bláta.

 

Severus se na ní ostře podíval, a vložil do toho pohledu všechen svůj nesouhlas s nedostatkem ostražitosti a použitím tak slabého kouzla.

 

"Dejte mi zpátky lektvary," zavrčel a snažil se svému ochraptělému hlasu navrátit normální tón.

 

Dívka se sehnula, posbírala lahvičky a chvějícíma se rukama mu je beze slov podala. Když si je Severus vracel do kapsy, koutkem oka spatřil lahvičku Lektvaru Dolorelevum, který mu dala vypít. Zůstala polovina, a zdálo se, že Grangerová nejen že ho poznala, ale také mu vypočítala odpovídající dávku, aby zneutralizovala kletbu a nezměnila ho přitom v rostlinu.

 

V jeho mysli se objevila absurdní myšlenka, že kdyby byli v Bradavicích, dokonce by porušil své pravidlo a přiznal by jí pár bodů, ale pak jeho pohled padl na její třesoucí se dlaně a široce otevřené oči, kterými ho sledovala jak s hrůzou, tak i tvrdohlavou odvahou. Nebyli v Bradavicích. Okolo probíhala válka, a ona byla svědkem toho, jak její učitel zabil holýma rukama člověka… V tu chvíli se všechny její hodnoty změnily.

 

"Uklidni se, děvče," pověděl ostře a zavřel kapsu, ve které skrýval lektvary. "Jestli mi k tomu nedáš důvod, tvého krku se nedotknu."

 

Grangerová polkla a zamrkala.

 

"O to nejde. Prostě… vím, že to děláte pro něj."

 

Severus ji probodl svým zabijáckým pohledem. Zdálo se, jako by se schoulila do sebe, ale přitom se mu dívala přímo do očí.

 

Měl předpokládat, že si to domyslí. Kdo jiný, než ona? Ale teď na tom nezáleželo. Ani v nejmenším.

 

Nezareagoval. Odvrátil hlavu a podíval se na mrtvé tělo Bellatrix, a přitom slyšel, jak dívka s úlevou vypustila vzduch.

 

"Domnívám se, že Bellatrix mohla být jedinou osobou, která měla jakékoliv informace o místu jejich pobytu, ale někdo ji dostal přede mnou," řekl, sklonil se, a sáhl po své hůlce ležící v bahně. "Ale to nic nemění. Najdu ho."

 

Ucítil na sobě její pohled. Otočil se a spatřil, jak se mračí v zamyšlení. Její oči se pohnuly, jako by bleskově hledala ve své mysli užitečné informace.

 

"Nevím, jestli to pomůže, ale poslouchala jsem rozhovor několika Smrtijedů. Mluvili o Malfoyovi."

 

Snapeovi oči se změnily v rychle se blížící bouřkové mraky, osvětlené smrtonosnými záblesky.

 

Malfoy! Samozřejmě!

 

Jeho dlaň vystřelila dopředu, z celé síly chytil její paži a sevřel ji tak silně, že téměř vykřikla.

 

"Řekni mi všechno, co víš!" Zasyčel, a přitáhl ji blíž k sobě.

 

"Nic víc nevím," odpověděla spěšně. "Slyšela jsem jen, jak zmínili, že se Malfoy neúčastní bitvy a někde čeká. Nejprve se mi to zdálo bezvýznamné, ale…"

 

Pustil ji a odstrčil od sebe.

 

Samozřejmě, že to byl Malfoy. Bellatrix nic nevěděla. Byla příliš nevyrovnaná, aby jí Temný Pán mohl svěřit takový úkol. A protože Severus zklamal, určitě se jeho novou pravou rukou stal Malfoy.

 

Grangerová si třela paži, a upřeně ho sledovala zamračeným výrazem, jako by na jeho tváři spatřila něco, co ji vytrhlo z hlubokého soustředění.

 

"Myslíte, že ještě žije? Harry?" Zeptala se tiše a dívala se mu přímo do očí. "Že máme šanci na vítězství?"

 

Severus udělal krok jejím směrem, a náhodně kopl do jedné z lahviček, kterou Grangerová musela zapomenout. Její oči se rozšířily, když spatřila výraz v jeho tváři.

 

"Nevím, jestli máme jakoukoliv šanci, ale já smetu z povrchu země každého, kdo se mi postaví do cest. A jestliže je v této válce nějaký vítěz… pak vás ujišťuji, že to nebude ani Brumbál, ani Temný Pán."

 

Dívka se na něj chvíli dívala široce otevřenýma očima a Severus viděl, jak se naplňují nevěřícností, hrůzou a bolestí.

 

"Takže už ho neuvidím…" Zašeptala tiše a polkla.

 

Severus tu nehodlala ztrácet čas už ani o chvíli déle. Odtáhl se, poklekl, z bahna vylovil zapomenutou lahvičku a otřel ji o kraj pláště. Ale dívka zřejmě neměla v úmyslu se vzdát. Když Severus schoval lahvičku do kapsy, uslyšel její přidušený šepot:

 

"Jakmile ho najdete… řekněte mu, že jsem se ve vás mýlila. A že... už chápu."

 

Severus se na ní pronikavě podíval, zkroutil rty v úšklebku, aby jí dal na srozuměnou, že tenhle typ zbytečných blábolů ho vůbec nezajímá.

 

A v té chvíli se vzduch zachvěl, vyplnil svět zelení a pomstychtivým hlasem přicházejícím z neznámého směru:

 

"Avada Kedavra!"

 

Nečekaná kletba se trefila přímo do zad před ním stojící Grangerové…

 

a Severus ohromeně sledoval, jak se jí protočily oči, naplnily se ledovou prázdnotou a její tvář zmrzla, pozbavená duše navždy.

 

Bezvládné tělo spadlo přímo na něho, a ochránilo ho tak před další kletbou, ale než nadešla třetí, Severus bleskově našel cíl a poslal přímo na Smrtijeda, skrytého v dýmu, nejbrutálnější kletbu, kterou znal:

 

"Lacrima!"

 

Vzduchem proniklo zavytí trhající bubínky, když mužovo tělo spadlo do bahna a svíjelo se jako larva, ze které byla, s chirurgickou přesností, pomalu stahována kůže kousek po kousku.

 

Rozhlédl se okolo, ale už nespatřil nikoho, kdo by ho mohl ohrozit, takže opatrně odstrčil mrtvé tělo a zvedl se.

 

Podíval se na ty dlouhé, hnědé vlasy, rozhozené po zemi a prázdnotu v očích. Její zmrzlé rysy připomínaly tvář voskové panenky, jež se zasvětila vědě a učení, a která se ukázala být tak… výjimečně… brilantní.

 

Mohla toho hodně dokázat. Se svým zápalem po znalosti a neomezenou myslí mohla dokázat všechno. A ten prázdný, nehybný výraz tváře… k ní nepatřil.

 

Ale taková byla cena. A Severus od začátku věděl, že může být skutečně vysoká.

 

Poklekl k ní, položil jí dlaň na oči, a zavřel ještě teplá víčka.

 

Vřískot padlého Smrtijeda se přeměnil jen na blátivé zvuky. Severus se narovnal, a hodlal co nejrychleji opustit toto místo, ale dusot nohou v mlze ho přinutil zvednout hůlku a zůstat ostražitý.

 

Nejprve se z dýmu vysunula dlaň se sevřenou hůlkou, ale velmi rychle se ukázalo, že patří… Weasleyové.

 

Její oči se zaskočením rozšířily, když spatřila profesora, ale velmi rychle se naplnily úlevou.

 

"Rone! Chlapi, sem! Našla jsem profesora Snapea! Možná, že viděl Herm…" Její pohled sklouzl dolů a z tváře jí zmizela všechna krev.

 

Severus mohl pouze sklonit svou hůlku a odstoupit stranou, když se dusot několika párů bot změnil na rychle přibíhajícího Rona, Freda a George Weasleyovi spolu s Gregem Lipswicem, kteří, když před sebou spatřili učitele, prudce se zastavili, a jejich pohled se rychle přesunul na tělo ležící u jeho nohou a…

 

zdálo se, že vzduch se vyplnil vibrujícím tichem, jakoby svět potřeboval na chvíli nabrat dech a uvědomit si vše, co se stalo… a to ticho přerušil náhlý zvuk padající hůlky Rona a hluchý šepot plný nedůvěry:

 

"Hermiono…?"

 

Vrhl se dopředu s takovým výrazem tváře, jakoby padal do propasti a nic nemohlo zastavit jeho pád. Chytil ochablé tělo, zvedl ho ze země a třásl s ním.

 

"Hermiono! No tak… vstaň, prosím… Hermiono, slyšíš mě?"

 

Jeho chvějící se prsty hladily její bledou tvář, pootevřená ústa, dlouhé, spletené vlasy. Choval se, jako by opravdu věřil, že jen spí. A že se za chvíli vzbudí… stačí ji přesvědčit…

 

"Tohle mi nedělej. Slibuju, že se budu učit… že dodělám všechny eseje… jen otevři oči… prosím…"

 

Přitiskl ji k sobě takovou silou, jako by doufal, že když ji zahřeje, otevře oči.

 

Severus neviděl jeho tvář, ale v hlase slyšel slzy. Splývající hrdlem jako proud zoufalství.

 

"Hermiono… prosím… nemůžeš… nemůžeš…" Šeptal nezřetelně a houpal ji v náručí. "Nejde… musíme ho najít… spolu… nemůžeš… bez tebe…" Jeho hlas se zlomil, jako puklá větev. Skláněl se s ní k zemi, jako by ho táhla dolů. Jako by toužil, aby ho pohltil chlad a temnota. Jeho ramena se chvěla, jako by z jeho nitra něco unikalo a z jeho úst se ozývaly pronikavé, křečovité vzlyky, které trhaly vzduch na jednotlivé částice bolesti, které padaly na zem v podobě magického mrazu.

 

Ginny se odtrhla od svých bratrů a, hlasitě lkajíc, přešla k Ronovi, sedícímu na zemi s Hermionou v náručí. Klekla si na kolena vedle něj a položila mu dlaň na rameno.

 

"Rone, ona…"

 

"Nedotýkej se mě!" Zachrčel a odtlačil ji loktem takovou silou, že spadla na pomalu mrznoucí zemi přímo před Severusovi nohy. Zvedla se a otřela si z tváří slzy.

 

Severus se rozhlédl okolo.

 

Nacházeli se v otevřeném terénu, a celé tohle představení už trvalo příliš dlouho. Každou chvíli se kterýkoliv z nich mohl připojit k chlapcově přítelkyni. Vlci, přitahování hlukem, se určitě nacházeli čím dál blíž… A on neměl v úmyslu platit za chyby těch dětí.

 

"Měli bychom se odsud co nejrychleji dostat," řekl. "Vezměte její tělo a…"

 

"Zabils ji…" Hlas, který vyšel z Ronových úst, připomínal zvířecí řev. Severus se podíval na chlapce sedícího na zemi, který ho sledoval s rudýma očima, ve kterých planul jen jeden, jediný pocit… stravoval ho zevnitř a otrávil mu mysl nenávistí. "To ty jsi ji zabil, ty zkurvysynu! Jsi na jejich straně!"

 

Severusova dlaň se pevněji sevřela kolem hůlky, když sledoval, jak chlapec pokládá její tělo a zvedá se na chvějících se nohách. V jeho očích bylo cosi, co se dalo nazvat jedině… šílenstvím.

 

*

 

Obklopovalo ho ticho. A temnota. A... chlad. Pronikavý, ledový chlad, který nořil své drápy čím dál hlouběji a hlouběji, a trhal jeho tělo na kousky, a spolu s ním se do jeho nitra platil… strach.

 

Něco tvrdého se mu tisklo k boku. Snažil se zvednout víčka, ale zdály se mu zamrzlé, jako by se mu na řasách usadil mráz. Podařilo se mu je otevřít až po několika pokusech.

 

Otevřel oči.

 

První, co spatřil, byla… bílá mlha. Protkaná nerovnými mezerami.

 

Několikrát zamrkal, ale nechtěla zmizet a pak pochopil… jeho brýle byly zamlžené a jedno sklo se rozbilo.

 

Zvedl zrak výš. Ve vzduchu… cosi se vznášelo. Temné postavy. Kroužili nad ním jako havrani. A jak mráz mizel pod vlivem jeho teplého dechu, viděl jich čím dál víc… a víc… a víc…

 

A jeho srdce ochromené ledem přestalo na chvíli bít, když si uvědomil, kdo jsou…

 

Byli to mozkomoři.

 

A v tu chvíli, s jedním prudkým nádechem… si Harry na všechno vzpomněl.

 

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvě a jedna