Desiderium intimum 67/1

Napsal Severus versus Alan... (») 30. 7. v kategorii Desiderium intimum, přečteno: 19×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlineeach-man-dreams-his-own-heaven.jpg

DI - kapitola 67. - část I.

Byli jich stovky. Moře vlnící se černi. A v jejich středu Voldemort, obklopený temnotou jako černá díra.

 

A čekali na něho.

 

Strach byl paralyzující. Připomínal ledový plášť, který pokryl jeho tělo husí kůží, stáhl mu plíce a zastavil bijící srdce. Pokusil se s nimi bojovat, ale nedokázal se pohnout, nedokázal udělat ani krok jejich směrem, ochrnutý panickým strachem, který nedokázalo nic překonat.

 

Chtěl se vrátit. V té chvíli netoužil po ničem tak moc, jako se vrátit do Severusových komnat, zanořit se do jeho náruče a nechat ho… všechno vyřešit.

 

Ale věděl, že pro tohle neexistovalo žádné řešení. Na všechno bylo příliš pozdě.

 

Na tuto chvíli se připravoval celý život. Věděl, že nakonec přijde. Všichni mu to říkali. Snažil se předstírat, že má kontrolu nad svým životem. Že nemusí takhle skončit… Ale sám žil v bludech. A bylo bolestivé vrátit se zpět do reality.

 

Tohle byla jeho cesta. Vytyčená ode dne jeho narození. Už nebyl čas na váhání, na návrat, na změnu rozhodnutí. Věděl, že je to jediný způsob, aby Severus přežil. Aby všichni přežili…

 

S nadlidským úsilím udělal první krok. Jakoby jeho nohy zapadly hluboko do země, jako do močálu a potřeboval veškerou svou sílu, aby z něj vytáhl nohu a postavil ji na zem.

 

A pak… pak bylo všechno jako ve snu. Jako by se objevil v úplně jiném životě. Jako by nesestupoval z kopce, vítaný čím dál hlasitější vřavou a okolo něj se vlnilo moře tmavých postav… které se před ním rozestupovali, posouvali se ze strany na stranu jako vlny a nechaly mu úzký průchod, na jejímž konci čekal… Ten, Jenž Nesmí Být Jmenován.

 

Když ho Harry spatřil… věděl, že mezi nimi není nic, co by ho před ním mohlo ochránit… Dopad byl tak silný, že se samovolně zastavil, a cítil, jak mu srdce padá až na zem. Snažil se ho zvednout, ale byl příliš paralyzovaný, aby to udělal. K tomu ho navíc pálila jizva, jako kdyby mu někdo k čelu přiložil rozžhavený pohrabáč. Reflexivně k ní přiložil dlaň, ale věděl, že bolest neustoupí, a tak sklonil ruku a chvíli jen stál, díval se na Voldemorta a snažil se odříznout od okolních výkřiků. A tolik se netřást.

 

Musí… Nemůže ukázat strach. Krmit je jím. To je to, co očekávají. Že se bude bát. Že se před nimi bude plazit…

 

Zatnul pěsti. Cítil, jak se mu nehty zatínají do kůže, ale bolest byla osvěžující. Byl stále naživu. Cítil. Stále měl kontrolu nad tím, co se děje. Ještě ho nedostali…

 

Pohnul se dál a ignoroval výkřiky kolem. Viděl, jak jsou na něj zamířené tváře plné nenávisti. Obklopovala ho kakofonie křiku, řevu a nadávek. K jeho uším doléhaly střípky hrozeb a slibů toho, co se s ním stane, až s ním Temný Pán skončí a dá jim ho. Spatřil několik tváří, které znal. Sourozenci Carrowovi, Dolohov, Yaxley, Šedohřbet…

 

Snažil se jít přímo a nevěnovat jim pozornost, ale neustále do něj strkali a pobízeli ho. Čím dál agresivněji. Jako by se ho snažili vyvést z rovnováhy. Cítil se jako ovce uprostřed smečky zdivočelých, vyhladovělých vlků, kteří se ovládají jen natolik, aby necenili zuby, nevrčeli a nechytali svou oběť za kotníky.

 

Všechno se točilo. Jeden ze Smrtijedů ho strčil na opačnou stranu a Harry pocítil jejich ruce, jak ho chytily za oblečení a škubaly s ním s takovou silou, jako by ho chtěly vtáhnout mezi sebe a rozsápat ho holýma rukama.

 

Snažil se jim vytrhnout, ale pak ho strčili opačným směrem a pocítil, jak se do něj zaryli cizí nehty a drásají ho.

 

Bojoval, jak jen dokázal, aby se osvobodil, a v tu chvíli ho něčí ruce strčily takovou silou, že klopýtl dopředu a spadl do bláta. V davu se ozval řev pobavení.

 

Bláto bylo příjemně chladné. Harry do něj zanořil prsty, na chvíli zavřel oči, a snažil se uklidnit své klusající srdce a přerývavý dech. A pak padlo ticho.

 

Harry se zvedl na kolena a ruce, a cítil, jak se mu zablácené oblečení lepí k tělu. Zhluboka se nadechl a otevřel oči.

 

Spatřil před sebou nohy a okraj černého roucha. Jeho hlava se zvedla a pohled směřoval výš, po hůlce, bledých prstech s dlouhými, ostrými drápy a zastavil se na Voldemortově plazí tváři, která se na něj dívala s výrazem chorého, těžko popsatelného uspokojení.

 

Harry se zvedl ze země příliš rychle, zamotala se mu hlava a na chvíli ztratil dech.

 

Viděl je teď tak výrazně, přímo před sebou. Červené oči se svislými zorničkami, planoucí bezohledností bez špetky lidskosti. Pobavená ústa bez rtů se roztáhla ve mstivém, strašidelném úsměvu.

 

Harry si vzpomněl na všechny noční můry, které ho nesčetněkrát navštívily.

 

Ale tentokrát… tentokrát neměl šanci se probudit.

 

Srdce mu skočilo do hrdla, když se ty rudé oči náhle rozzářily a Voldemortova dlaň vystřelila dopředu, popadla ho za čelist a sevřela silně, tak silně, až Harry pocítil, jak se mu jeho drápy zaryly do kůže. Jizva mu hořela tak silně, že měl Harry chvíli pocit, že mu hlava exploduje.

 

"No, prosím… Harry Potter nás poctil svou přítomností," řekl ledovým hlasem nasáklým triumfem a hlasitě se rozesmál. Harry na chvíli zavřel oči, měl pocit, že ten smích mu vniká až do mysli. Slyšel, jak se rozšiřuje, rozrůstá, a potom pomalu utichá. A když zmizel úplně, uslyšel suchý hlas bez jakýkoliv emocí. "Vítej."

 

Harry sevřel ústa. Voldemortovi oči se mu probíjely do zorniček s takovou naléhavostí, jako by ho toužily propálit.

 

"Přece mě nechceš zklamat," ozval se Voldemort, když Harry neodpověděl. "Kde jsou tvé dobré mravy? Nepřivítáš se s námi?"

 

"Trhni si," odpověděl chladně Harry a snažil se neukázat ani trochu z toho, co se nyní dělo v jeho nitru. "Dodržel jsem slovo. Přišel jsem sám, na rozdíl od tebe."

 

Voldemortovy nozdry se rozšířily. Rozhlédl se po tvářích kolem a oslovil své služebníky:

 

"Slyšíte? Chlapec sem přišel sám."

 

Ve vzduchu se ozval hlasitý smích, a když pominul, prsty sevřené na Harryho čelisti se stiskly ještě víc a Voldemort mu zasyčel přímo do tváře:

 

"Myslíš, že sem moji Smrtijedi přišli obdivovat krajinu?"

 

Harry se zamračil.

 

Co to mělo znamenat?

 

Voldemortovy nosní dírky se zachvěly, jakoby větřil.

 

"Cítím tvůj strach, chlapče," zasyčel po chvíli. "Jeho pach se vznáší všude kolem tebe. Cítím ho. Cítím ten rozkošný pach… A dnes se jím dosyta nakrmím." Harry na poslední chvíli zastavil vyjeknutí, když se mu drápy ještě pevněji zarazily do kůže. "Vezmu ti všechno. Nezůstane z tebe nic, než mizerná kreatura, plazící se u mých nohou a žadonící o smrt… ale to bude jen začátek. Budeš se dívat, jak se vše, v co věříš, promění na prach. Zničím v tobě každý paprsek naděje, dokud nezůstane jen temnota. A nakonec ti vezmu i ji. Staneš se jen vzpomínkou, Harry Pottere. Tvoje krev bude proudit mými žilami a tvoje moc mým tělem. A tím vlastně přispěješ k mému vítězství."

 

Harry polknul, cítil, jak jeho srdce chvátá a z obličeje mu mizí veškerá krev. Ale pořád ho měl u sebe. Cítil jeho tlak, skrytý pod košilí, zastrčený za páskem… stále měl naději. A cokoliv Voldemort řekne… ho o něj nepřipraví.

 

"Ještě uvidíme," řekl tiše, aniž by odtrhl pohled od rudých očí. Naplnila je zuřivost.

 

Voldemort mu pustil čelist a chytil ho za vlasy, trhnul jeho hlavou dozadu a přitiskl mu hůlku ke krku. Ale když se ozval, sice se od něj neodvrátil, nicméně mluvil ke svým Smrtijedům:

 

"Připravte se. Můžou tu být každou chvílí. Víte, co máte dělat."

 

Ve vzduchu se ozvalo potvrzení a šelest šatů, jak Smrtijedi sahali po svých hůlkách.

 

"A pamatujte, nesmíte ho zabít. Potřebuju ho živého."

 

Harry pocítil v hrudi bodnutí.

 

O kom to mluvil?

 

Neměl však čas na přemýšlení, protože se Voldemort přisunul blíž, a zašeptal mu přímo do ucha:

 

"A teď, Harry, se budeme bavit v soukromí..."

 

A v tu chvíli Harry pocítil silné škubnutí v okolí pupíku. A celý svět zmizel.

*

Dopad na zem připomínal pád z velké výšky. Harryho kolena se podlomila, a kdyby nebylo železného stisku Voldemortových prstů v jeho vlasech, určitě by spadl na zem. Než však stačila závrať ustoupit, ucítil, jak ho ledová dlaň pustila a hůlka, která se mu tlačila ke krku, zmizela.

 

Několikrát zamrkal, snažil se srovnat točící se svět okolo sebe a zaměřil svůj pohled na Voldemorta, který na něj zíral s krutým úsměvem.

 

Ale v té chvíli jeho pohled upoutalo něco jiného. Něco, co se pohybovalo na hranicí jeho vidění. Stín? Zjevení?

 

Harry pomalu zvedl hlavu. A ztuhl.

 

Mozkomoři.

 

Bylo jich… nedokázal ani spočítat, kolik.

 

Vznášeli se ve vzduchu okolo nich a tvořili neprůhlednou stěnu. Slyšel jejich sípání, viděl vlající pláště, cítil, cítil…

 

Prudce vytáhl z kapsy hůlku, zamířil s ní nahoru a cítil, jak jeho tělo pokrývá mráz. A jak z něj začíná plynout něco, co nechtěl ukázat. Ne před Voldemortem. Jakoby navzdory vzdálenosti mezi nimi, jejich lišejníkem pokryté ruce dosáhly až k němu, ovinuly se okolo jeho srdce, sevřely ho a zastavily.

 

"Vidím, že sis všiml našich hostů," ozval se lenivě Voldemort. "Doufám, že tě jejich přítomnost neobtěžuje. Poskytují nám malou ochranou, kdyby se k nám někdo pokusil dostat. A to bychom nechtěli, že?"

 

Harry od nich s obtížemi odvrátil pohled a podíval se na Voldemorta stojícího před ním. Bylo tak chladno, že téměř necítil prsty. Tenká košile mu neposkytovala žádnou ochranu a chlad se zakousl do jeho těla, kousal hlouběji a hlouběji, a díky němu se začal nedobrovolně třást zevnitř a nedokázal to ovládat. Mrazivý vzduch měnil jeho dech na páru, která se nesla nahoru a usadila se mu na brýlích.

 

Spatřil, jak Voldemort zvedá hůlku a vyslovuje komplikovanou inkantaci. Nic se však nestalo, kromě vlny těžké magie, kterou Harry pocítil na své kůži.

 

Podíval se na hůlku, kterou držel.

 

Teď. Teď má šanci. Může na něj zaútočit. Nebude čekat až Voldemort něco udělá, přestože se cítil tak… tak… bezmocný.

 

"Expelliarmus!"

 

Červený paprsek zasvištěl vzduchem a rozpadl se před Voldemortem, jenž ho rozbil bez nejmenších potíží.

 

Harry na sobě pocítil pohled rudých očí a spatřil usmívající se ústa.

 

"Musíme zachovat ostražitost, že?" Zeptal se pobaveně. "Proti tomu nic nemám. Pojďme na chvíli předstírat, že je tohle souboj. No tak. Vrhni na mě kletbu. Ukaž mi svou moc."

 

Harry se ušklíbl, když Voldemort vybuchl jiskřivým, ostrým smíchem.

 

Nenechá ho…!

 

"Depulso!" Vykřikl. Voldemort nedbale mávnul svou hůlkou a ve stejné chvíli Harry pocítil na rameni bolestivé seknutí.

 

S ohromením se podíval na svou paži. Voldemortovo kouzlo mu prořízlo košili a kůži pod ní.

 

Jak… jak to udělal? Jak dokázal současně odrazit jeho útok a přitom proti němu zaútočit?

 

Než však stačil pomyslet na další kouzlo, Voldemort znovu mávnul hůlkou a Harry ucítil, jak ho kůže na druhé ruce pálí.

 

Zasyčel bolestí a chytil se za paži.

 

"Přemýšlíš příliš dlouho, Harry," zasyčel Voldemort a pozoroval ho přimhouřenýma očima. "Brumbál tě nic nenaučil?"

 

Harry zvedl hůlku.

 

"Reduc…"

 

Další seknutí ho zasáhlo do pravého předloktí a Harry samovolně trhl paží, ale hůlku nepustil. Rány mu hořely a pulzovaly.

 

"Doopravdy, kdyby Brumbál až tak věřil tvé síle, nenaučil by tě alespoň základy boje? Musíš být rychlejší. Nedovolit, abych udělal… tohle."

 

Harry neviděl žádné kouzlo, ale instinktivně před sebou vyčaroval štít a tentokrát jeho kůže zůstala netknutá.

 

"Vidíš. Děláš pokroky."

 

Harry zatnul zuby a pomalu zvedl hůlku. Cítil, jak v něm hněv začíná pustošit jeho nitro a touží zatnout drápy do Voldemortova zesměšňujícího úsměvu.

 

Nenechá ho…! Smaže mu ten úšklebek z tváře!

 

"Aculeatum dolor!" Vykřikl, a současně se vrhl na stranu. Jeho kletba minula, ale Voldemortova rovněž.

 

"Tomu říkám iniciativa!" Rozesmál se Voldemort, vrhl na Harryho další kletbu, které chyběly milimetry, než se Harry přetočil na stranu.

 

"Spiritus angustiam!" Zakřičel Harry, když opět získal rovnováhu, ale Voldemort jeho kouzlo odrazil. Odrazil i další a další, dokonce, i když Harry útočil nepřetržitě a lovil v paměti všechna kouzla, která se učil během posledních dvou týdnů. Barvy paprsků se měnily, magie před Voldemortem vybuchovala, tříštila se okolo něj v různobarevných vlnách, ale on jen lehce pohnul zápěstím, jako dirigent v rafinovaném pohybu, odrazil každé prokletí, každou kletbu a každé kouzlo, a smál se, smál se a smál…

 

A když Harry už začal ztrácet dech a jeho hlava pulzovala ztrátou moci, Voldemort rozhodným pohybem švihnul svou hůlkou, a vyslovil jedno slovo, které znělo jako švihnutí biče:

 

"Stačí!"

 

Harry pocítil bolest. Jako by se mu v paži, ve které drží hůlku, zarazilo tisíce hrotů od loktu až po konečky prstů. Hůlka mu vypadla z dlaně. Chytil se za předloktí, cítil pod prsty teplou krev a slyšel v uších jen zvonění.

 

Do jeho hlavy se vlévaly myšlenky. Jako šumící potok, ale nezdálo se, že přicházely od něho. Vstoupily mu do mysli, otevřely ji lišejníkem a ledem pokrytými prsty…

 

Merline, jak s ním měl bojovat? Jak ho měl porazit? K čemu mu byly všechny ty hodiny studování kleteb, když mu v této chvíli žádná z nich nedokázala pomoct? Voldemort byl příliš mocný… To, že ze všech setkání s ním Harry vyvázl celý, bylo jen díky štěstí a ochranně druhých. Teď neměl ani jedno, ani druhé. Nemohl se ho ani dotknout. Mohl spoléhat jen na sebe. A na to, co skrýval za páskem kalhot. Musel jen počkat na správný moment, aby mu ho zarazil přímo do srdce. Jen tak ho mohl oslabit. To byla jeho jediná šance. Jediná.

 

"Tedy, jestli tohle je vše co dokážeš…" Ozval se Voldemort, a přiblížil se o krok blíže. Harry zvedl hlavu, a podíval se na něj zamračeným pohledem. Jeho brada se chvěla zimou, zuby drkotaly, a kapky krve splývaly po jeho ruce a dopadaly na zem. "…teď ti ukáži svoji moc. Crucio!"

 

Harry si tu bolest pamatoval. Něco tak strašného je těžké zapomenout. Občas ho navštěvovala ve snech, ale byla jen vzdálenou ozvěnou toho, co prožil. A teď se vrátila. A zdála se mnohem, mnohem horší…

 

Jeho jizva explodovala a celý svět se slil do záblesků rudé. Všechny svaly v jeho těle hořely, jako by nimi protékal elektrický proud, jakoby mu někdo trhal tělo na kousky a zasekával své ostré drápy do jeho duše.

 

Křičel a křičel a nedokázal přestat, chtěl, aby to odešlo, zmizelo, aby to přestalo bolet. Už ať to skončí, už víc nevydrží…

 

Jeho hlava znovu a znovu mlátila o zem, jeho tělo ovládané křečemi se třáslo, a když se mu pod víčky začaly objevovat bílo černé skvrny, bolest ho najednou uvolnila ze svých drápů a do Harryho sevřených plic vnikl ledový vzduch.

 

Padlo ticho.

 

A on dokázal jedině ležet a dívat se do nebe, pokryté hrůznými, vlnícími se stíny. Každý nádech ho bolel. Jakoby jeho napjaté svaly nedokázaly řádně fungovat a stále si pamatovaly mučení, kterému byly vystaveny.

 

Ale Voldemort mu nedovolil delší odpočinek. Po několika vteřinách Harry znovu uslyšel to ledové slovo:

 

"Crucio!"

 

A znovu hořel. Měl pocit, jako by mu něco trhalo vnitřnosti. Vřeštěl a škubal sebou, snažil se dostat od té příšerné bolesti. Ale byla stále silnější a silnější, ještě intenzivnější a nedokázal se ani nadechnout. Jeho celým tělem procházely prudké křeče. Zavřel oči, snažil se bránit agónii, a když už si myslel, že zešílí… bolest se rozplynula a znovu nastalo ticho.

 

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvanáct a sedm