Desiderium intimum 69/3

Napsal Severus versus Alan... (») 30. 7. v kategorii Desiderium intimum, přečteno: 7×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online115983871-651470098908582-6057380301757485360-n.jpg

DI - kapitola 69. - část III.

Nagini svíjící se kolem nohou svého pána v odpověď zasyčela. Harry spatřil, jak Severusova tvář zbledla, ale v tu chvíli se všechno začalo dít příliš rychle.

 

Zaslechl rychle se blížící sykot, Severus ho odstrčil a skočil na druhou stranu. Harry přistál na ledem pokryté zemi, ale vyskočil z ní s rychlostí a dovedností, kterou získal během let trénování famfrpálu a aniž by přemýšlel i jen zlomek vteřiny, vrhl se na hada, který v té chvíli byl už téměř vedle něj a mířil směrem k Severusovi, aby do jeho těla zanořil své zuby. Nagini vydala divný, ochraptělý sykot, když na ní Harry spadl celým tělem, a přirazil ji k zemi. Cítil, jak se pod ním její svalnaté tělo svíjí a kroutí, snaží se zpod něj vyklouznout, ale Harry pevně svíral paže kolem jejího kluzkého těla, a snažil se jí udržet za každou cenu a získat tak Severusovi trochu času na vymyšlení plánu, ale v tu chvíli do něj udeřil její ocas silou vrby mlátičky a on naprosto ohromený přistál na zemi. Nagini se odplazila, vztekle syčela, a Harry se zvedl na kolena a ruce, a hledal na ledové zemi brýle, které mu spadly.

 

Musí pomoct Severusovi! Musí vidět! Co se dělo? Kde byl Severus?

 

Jakmile ucítil pod prsty obroučky brýlí, položil si je na nos takovou rychlostí, až je téměř zlomil, a zoufale se rozhlédl. A doufal, že když ho spatří, bude ještě…

 

Tady!

 

Bojující dvě těla. Dlouhé, lesknoucí se tělo hada a černě oděná postava Severuse, sevřená ve smrtelném stisku a bojující s takovou zuřivostí, že se ve vzduchu objevovaly jiskřičky ledu.

 

"Přestaň!" Zakřičel zoufale směrem k Voldemortovi, který vše sledoval s krutým výrazem na tváři.

 

Vyskočil ze země a snažil se běžet, ale kolena se pod ním zlomila a znovu spadl.

 

Nemohl dýchat.

 

Severusi! Severusi!!!

 

Měl by za ním běžet, pomoct mu, udělat cokoliv, cokoliv…

 

ale v té chvíli se vzduch naplnil pronikavým skřekem a Harry zděšeně spatřil, jak obě těla ochabla a přestala bojovat. Ale než pochopil, co se děje, uslyšel Voldemortův vzteklý výkřik, a když se mu podařilo popoběhnout blíž, spatřil na zemi ležící hlavu Nagini, pokrytou krví, z jejíž lebky vyčníval… nůž. Ten samý nůž, který Harry vrazil do Voldemortovi hrudi!

 

Severus… musel ho najít… a zarazit ho do její lebky. Merline, kdyby Harry nepoprosil skřítka o nůž... kdyby ho Voldemort neodhodil nedbale na zem…

 

Harry šokovaně sledoval, jak se Severus snaží osvobodit od mrtvého těla, těžce dýchal a chvěl se.

 

Bože, tak moc by k němu chtěl běžet a obejmout ho. Úleva, jakou nyní cítil, ho téměř oslabila, ale jeho magické smysly varovně zadrnčely, nutili ho, aby se otočil a skoro zacouval, když Voldemort, s tváří zkřivenou zuřivostí tak ohromnou, že připomínal jen karikaturu sebe sama, zvedl hůlku a zamířil ji směrem k oslabenému Severusovi a Harry věděl, že tentokrát ho nepřesvědčí žádná slova. A že smrt není tím nejhorším, co by nyní Temný Pán udělal svému bývalému služebníkovi za to, že zabil jeho nejvěrnějšího společníka.

 

Byl jen jediný způsob, jak z toho ven.

 

Bleskově si klekl, vytáhl třesoucími se prsty z kapsy nohavice zelenou lahvičku a přitáhl Voldemortův hněvem zaslepený pohled.

 

"Mám lektvar!" Vykřikl zoufale a stěží vydobyl hlas ze svého staženého hrdla. "Měl jsem ho celou dobu! Severus lhal. Dokončil ho! Udělám vše, co přikážeš, ale nezabíjej ho. Budeš mít moji moc. Nikdo tě nedokáže porazit. Vypiju ho. Udělám to z vlastní vůle. Ale musíš dodržet své slovo."

 

Červené oči ho probodly a jizva na jeho čele vybuchla bolestí, ale než pochopil, co to znamená, spatřil jak se Voldemortovy oči přimhouřily, připomínaly dvě škvíry, za nimiž zuřilo peklo, jeho dlaň udělala komplikované gesto, a zamířil tak na Severuse neverbální kletbu.

 

"NEEE!!!" Harry se vrhl dopředu, snažil se vrhnout kletbě do cesty, ale nezvládl to.

 

Spadl na zamrzlou zem, a cítil, jak se mu plíce trhají na kusy a jak mu smysly šílí.

 

Padlo ticho.

 

Zvedl se na třesoucích se rukou, nedokázal se otočit a podívat se před sebe.

 

Nechtěl to vidět… nemohl…

 

"Máš třicet vteřin," uslyšel tlumený, zasyčený rozkaz. "Dávám ti třicet vteřin na to, abys vypil ten lektvar."

 

Harry prudce zvedl hlavu a podíval se na Voldemorta zamlženým pohledem.

 

Co?

 

Otočil se.

 

Kámen v jeho hrudi se ztratil a jeho srdce začalo pomalu bít.

 

Severus žil. Žil!

 

Voldemort ho uzavřel v magickém silovém poli, které se muž snažil prolomit hůlkou, ale rozhodně ne svojí, protože Voldemort držel v ruce hůlky jich obou. Pole však pohltilo každou kletbu, kterou Severus použil. Přestal se nakonec zkoušet osvobodit a začal křičet něco na Harryho, a vrhal se na pole, jako by ho chtěl zničit silou vlastních svalů.

 

Ale Harry věděl, že to bylo k ničemu. Už bylo pozdě.

 

Posadil se na paty a rozmazaným pohledem se podíval na lahvičku v dlani.

 

Tohle byl jediný způsob, jak ho zachránit. Možná by spolu mohli být v jiném životě. Kdyby Harry neměl jizvu na čele a Severus neměl Temné Znamení. Kdyby se Voldemort nikdy nenarodil…

 

Ale žádný z nich nemohl změnit svůj osud. Mohli se na něj jedině společně pokusit zapomenout. Předstírat, že mají ještě spoustu času. Že před sebou mají budoucnost. Že když to všechno skončí… oba budou ještě žít... a budou se moct navzájem učit.

 

Že mají šanci…

 

Harry se ještě jednou podíval na Severuse uzavřeného v poli, který na něj stále něco křičel, ale bariéra pohltila všechny zvuky a Harry ho neslyšel. Jeho pohled už byl tak zamlžený, že téměř neviděl. Zaměřil ho na lahvičku, odzátkoval ji chvějícími se prsty a zvedl ji k ústům. Polknutí slin bylo tak bolestivé, jako by měl v hrdle uvízlé žiletky, jež ho nelítostně řezaly do krve.

 

Naposledy se podíval na Voldemorta, jehož tvář netrpělivě očekávala čin, balancující na hranici triumfu.

 

Neměli šanci. Nikdy jí neměli.

 

Harry nabral do svých bolavých plic trochu zatuchlého vzduchu a snažil se zadržet v očích slzy.

 

Přiložil si lahvičku k rozpraskaným rtům.

 

A v tu chvíli postřehl, že se ve Voldemortově smrtelně bledé tváři… něco změnilo. Červené oči se rozšířily, a Voldemortovo tělo sebou trhlo, jako by přes něj projel elektrický proud. Temný Pán klopýtl, naklonil se dopředu, jako by náhle ztratil sílu a přiložil si dlaň k hrudi, na stejné místo, kam ho Harry bodl nožem.

 

Harryho oči se rozšířily v oslepujícím porozumění.

 

Jed!

 

Zaktivoval se!

 

Merline, jak mohl zapomenout na to, že Severus opozdil jeho účinek?!

 

"Otrávils ho," zasyčel vztekle Voldemort, jeho hlas byl tichý a značně slabší než dříve. "Jsi hloupější, než jsem si myslel, když ses domníval, že tím získáš nějakou výhodu. Jsem nejmocnějším kouzelníkem světa. Žádný jed mě nezabije. Porazím ho bez nejmenších obtíží."

 

Ale po posledním slově se jeho nohy podlomily a musel se opřít dlaněmi o kolena, aby se nesesunul na zem.

 

Harry byl tak ohromený tím, co se dělo, že jeho první reakce byl pohled na Severuse. Snape se ovládl značně rychleji, ukázal na hůlku, kterou držel ve své dlani a pak na Voldemorta.

 

Harry pochopil. Tohle byla jeho jediná šance. Měl jen chvíli, aby udělal… cokoliv. Několik vteřin života se náhle protáhlo na několik minut a teď se mu zdálo, že má tak neuvěřitelně mnoho času… že může udělat všechno!

 

Bleskově zazátkoval lahvičku a odhodil ji na zem, zvedl se do běhu, aniž by spustil z pohledu hůlky nacházející se ve Voldemortových rukách. Ale i když oslabený, Voldemort zůstával Voldemortem a Harry náhle spatřil záblesk kletby. Unikl ji jen tak tak, a odskočil doprava, stejně jako když se vyhýbal potloukům během famfrpálu. Voldemortovi kletby byly značně slabší, ale stačila i ta nejmenší, aby Harryho dokázala ochromit.

 

Harry cítil prudké bušení vlastního srdce, když se vrhl napravo a pak vlevo, vedený neochvějným odhodláním, naplněný neuvěřitelnou silou a adrenalinem ve svých žilách, stejně jako pokaždé, když honil zlatonku. Ale tentokrát nebyla v sázce výhra zápasu. Tentokrát byl v sázce jeho a Severusův život.

 

Sehnul se, proběhl pod blankytně modrým paprskem kletby, který zasvištěl milimetry nad ním a celou silou se vrhl na Voldemorta, chytil ho za zápěstí a zamířil jeho hůlkou nahoru, díky čemuž další kletba vystřelila do nebe a druhou rukou chytil hůlky, které Voldemort svíral v dlani.

 

Spatřil před očima tvář zkroucenou zuřivostí a ostré, žluté zuby, když se z hrdla čaroděje ozval zuřivý řev.

 

Harry trhl rukou, vyrval mu silou obě hůlky a stále držel Voldemortovu ruku nasměrovanou nahoru, když přesunul svou tvář tak blízko k němu, že Harry ucítil pach síry a spáleniny, a jeho čelo pomalu vystřelovalo vlny bolesti.

 

"Neporazíš mě," zachrčel Temný Pán, když se Harry snažil zbavit před očima bílých skvrn bolesti. "Nemůže mě zabít žádná kletba. Moje moc je tak obrovská, že mohu přežít i bez těla. Můžeš to zkoušet dle libosti, ale bude to zbytečné. To já zvítězím."

 

Harry ucítil, jak se mu kolem hrdla svírá ledová dlaň jako svěrák. Drásající bolest hlavy byla už tak silná, že si nebyl jistý, jestli mu lebka brzy neexploduje. Neodkázal se nadechnout, ale podařilo se mu podívat do Voldemortových rudě planoucích očí. Měl pocit, jak by se přes ně díval na mocný požár, jenž nešel uhasit, jako by to byla okna, kterými Harry viděl tmavě zelené jazyky, způsobené jedem kolujícím mu v krvi. A Harry věděl, že ještě chvíli a Voldemort ho porazí. A navzdory tomu, že svíral v dlani dvě hůlky, svoji a Severusovu, měl děsivý, vnitřnosti svíjející pocit, že nemohl udělat nic, aby ho porazil. Že žádná, dokonce ani nejsilnější kletba, ho nedokáže zničit. Ne skutečně. Ne pro vždy. Protože za pár let může opět povstat z popela. A vrátit se.

 

Měl pravdu. To jeho moc byla zdrojem jeho síly. Jeho nesmrtelnosti. A teď byla oslabená, napadena zevnitř. Ne z vnějšku.

 

Harryho oči se rozšířily, když ho náhle napadla roztřesená myšlenka.

 

Zevnitř! Samozřejmě!

 

Zvedl obě hůlky, namířil přímo na Voldemortovu lebku a cítil, jak se mu do těla vlévá čím dál větší chlad a vbíjí se do něj jako ledové jehly. Podíval se vzhůru a viděl nad sebou pazoury mozkomorů. Byli značně blíže, jakmile Voldemortova síla oslábla, a stačil už jen malý pokles koncentrace, aby se ty hladové bestie vrhly na kořist.

 

Znovu se podíval do planoucích očí naproti.

 

Už věděl, co dělat.

 

Jeho život skončí přesně tím, kvůli čemu sem přišel. Směřoval k tomu. Položil všechny karty. Rozloučil se s přáteli. Nečekalo ho nic, kromě smrti… a to, že se ji snažil stále oddálit, byla nejhloupější věc, jakou udělal. Ohrozil Severuse… ohrozil všechny…

 

Ale teď to skončí. Už nebude utíkat. Už ne.

 

I kdyby cenou měla být jeho vlastní duše… Voldemort ji také zaplatí.

 

Za všechno, co mu vzal. Za každou kletbu, která byla použitá jeho jménem. Za každou smrt, ke které přispěl. Za všechny ty, kteří zemřeli v agonii, protože se mu snažili vzdorovat. Za peklo, které způsobil jemu a Severusovi!

 

Za ty všechny večery u krbu, které už nikdy nebude mít. Za všechny noci, které spolu nestráví. Za pohledy a dotyky… které už nikdy víc neucítí. Za sny, které byly tak blízko… a ukázalo se, že je nemožné se k nim dostat. Za společně nestrávený život. Brutálně jim ho vzal a zašlapal.

 

Legilimens Evocis.

Kletba, která se zformovala v Harryho mysli, nepotřebovala vyřknout slova. Připomínala vzpurnou vlnu moci, která rozbila přehradu, plynula skrz dvě hůlky, a vrazila do Voldemortovi mysli silou ocelového ostří a potopila do ní svou ostrou harpunu.

 

Harry měl pocit, jako by spadl do černého moře, hustého jako smola, které se ho snažilo pohltit.

 

Pokaždé, když ho zakryla vlna, spatřil krvavé tváře a zničená těla. Slyšel výkřiky, zakončené smrtelným chrčením. Viděl okolo sebe stovky očí, žadonících, zhasínajících, vystrašených… Zaslechl zoufalé vzlyky a beznadějné nářky.

 

Jedna z vln ho vrhla do vzpomínky, ve které spatřil krutě zmrzačená těla ženy a muže a nad nimi stál několika letý chlapec s krví potřísněnou tváří, který se s hrůzou díval na hůlku, jenž na něj mířila.

 

Harry se na poslední chvíli dostal z povrchu vzpomínky, těsně předtím, než mladý Tom Riddle, začal z nějakého člověka stahovat kůži stejně snadno jako z králíka.

 

Ale obrazy dál útočily. Připomínaly ostré drápy, které ho pomalu po kouscích drásaly na kusy a trhaly z něj to nejcennější.

 

Lidství.

 

Voldemort bojoval. Jen proto, že bych chvilkově oslaben díky působení jedu v žilách a Harry byl schopný dostat se na povrch jeho mysli, neznamenalo, že se dostane dál. Obklopovalo ho moře krve, zalévalo mu oči a ústa, pronikalo mu do nosu a uší, kradlo mu vzduch a vtahovalo ho do ohromujícího, dusivého strachu.

 

Bojoval a kopal, ale vzpomínky útočily jako rozzuřená bestie, způsobovaly mu rány na duši a vypalovaly mu do hlavy obrazy mrzačení a bolestí zkřivené tváře a on byl mezi nimi a snažil se chytit čehokoliv, co by mu pomohlo to překonat. Dostat se na povrch a ovládnout to rozbouřené moře.

 

A pak ho zasáhla další vlna, uzavřela se nad ním a jeho očím se ukázalo tělo zabalené v černé, svíjející se na zemi v křečích, tvář zakrytou černými vlasy, zpod kterých byla vidět jen otevřená ústa a vycházel z nich zvířecí řev. Dlouhé prsty škrábaly o kamennou podlahu… ty samé prsty, které se s jemností pohybovaly po jeho kůži… ta samá ústa, která mu nízkým, ochraptělým hlasem šeptala do ucha, že patří jen jemu… to samé štíhlé tělo, které ho zastínilo před Voldemortovými kletbami…

 

Vynořil se na vzduch tak prudce, jakoby ho někdo chytil za ruku a vytáhl ho z krvavé lázně. Vzbouřené vzpomínky se ho stále snažily polapit, ale on mě pocit, jako by je něco zadržovalo, a prostor kolem něj se vyplnil teplem. A silou.

 

Znovu se podíval na prostor pod sebe a vzpomínky, které se tam vlnily.

 

Věděl co dělat. Přivolat to, co krmilo tuhle existenci a lačnilo jen po nejhorších a nejtraumatičtějších zážitcích a emocích. Otevřít přehradu, kterou v sobě Voldemort vystavěl. Přivést na povrch všechen ten strach a zoufalství, které ho provázely po celý život, kterými byl naplněn každým okamžikem své existence, které ovládaly každý jeho násilný čin a hrůzy, každé prokletí, každý výkřik utrpení, které mu ulpěly na duši.

 

A Harry věděl, že existuje jen jeden klíč, který dokázal přivolat to všechno. Klíč k životu Toho, Kterého Nesmíme Jmenovat. Klíč k jeho zkušenostem z raného dětství. Klíč k utrpení, které ho obklopovalo od okamžiku narození, a od kterého se snažil uniknout celý svůj život tím, že ho způsoboval ostatním.

 

Tom Marvolo Riddle.

Harry se zhluboka nadechl, než ho vzpomínky pohltily hluboko do své páchnoucí, lepkavé, chladné temnoty.

 

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel osm a sedm