Desiderium intimum 70/3

Napsal Severus versus Alan... (») 30. 7. v kategorii Desiderium intimum, přečteno: 38×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online109318371-2738527039717226-4309817224379139417-n.jpg

DI - kapitola 70. - část III.

Harry nemohl uvěřit vlastním očím. Teprve po chvíli si vzpomněl, že mu ho muž včera večer vzal, těsně před tím, než na něj Harry použil Legilimens Evocis a dozvěděl se pravdu… Merline, zdálo se to před staletími…

 

Harry zareagoval bleskově. Než Severus stačil zjistit, zda je cesta do Bradavic volná, Harry mu vytrhl mapu z rukou a začal v ní zuřivě přesouvat pohled, doufaje, že uvidí kohokoliv… kohokoliv…

 

Nejprve spatřil profesorku McGonagallovou, jak mluví v kanceláři ředitele s Ministrem kouzel, Kingsleyem Pastorkem a několika dalšími vysoce postavenými funkcionáři. Následně pohledem bleskově prohlédl Ošetřovnu, zaplněnou studenty Bradavic a obyvateli Prasinek. Postřehl mezi nimi Lunu a Tonksovou a po jeho zádech splynula vlna úlevy. Tonksová ležela nehybně, ale Luna se pohybovala mezi nemocničními lůžky. Harry spatřil body označující Seamuse, Nevilla, Levanduli Brownovou, Parvati Patilovou, Hannu Abbotovou a mnoho dalších studentů, mezi kterými se motali lékouzelníci od Svatého Munga. Někteří studenti chyběli a Harry cítil, jak se kolem jeho srdce svírá ledová pěst, když si vzpomněl další jména, která nikde neviděl… Cho, Dean, Padma, Lee Jordan, Angelina… Ginny…

 

Hermiona…

 

I když už znal pravdu, i když věděl, že už je pryč… stále ji pohledem hledal.

 

A Ron…

 

Harry se zoufale rozhlédl po mapě, viděl Velkou Síň naplněnou až k prasknutí, ve které se pravděpodobně nacházela dočasná nemocnice pro kouzelníky a bystrozory, a ke své úlevě spatřil Lupina.

 

Nervózně se podíval na všechna místa. Koleje, chodby, koupelny. Všechny byly prázdné.

 

Hledal, a hledal...

 

A pak ho spatřil na pozemcích…

 

S úlevou a zároveň s úzkostí v hrudi se díval na nehybnou tečku s nápisem Ron Weasley a sledoval, jak se vedle jeho přítele přemisťují další čarodějové, které neznal.

 

"Stačí!" Zavrčel Severus, vyrval mu mapu z rukou a podíval se na ni. Chvíli pohledem prohledával nejkratší a nejbezpečnější cestu do hradu, a pak znovu chytil Harryho za zápěstí a táhnul ho za sebou. "Jdeme."

 

Severus na ně seslal nějaké maskovací kouzlo, které Harry neznal, po čemž poklepal hůlkou na jeden z kořenů a Vrba Mlátička ztuhla, jakoby ji někdo náhle vypnul. Cesta do hradu byla tak rychlá, že Harry ani neměl ponětí, jak se jim povedlo vklouznout do Vstupní Haly, a na poslední chvíli se skrýt za jednou sochou, když kolem nich proběhlo několik léčitelů od Svatého Munga, mířící do Velké Síně. Když se těžké dveře otevřely, k Harryho uším dolehla vlna plná útrpného nářku raněných, ale Severus ho okamžitě táhl dál, přímo ke schodům vedoucím do sklepení.

 

Harry za ním šel naprosto ochromený. Všechno se zdálo… zdálo se... tak jiné. Hrad, který byl vždy plný života, jehož klenby odrážely bzukot hovoru, smích a dusot stovek kroků… byl teď ponořen do temnoty a ticha. Opuštěný. Mladší studenti byli s největší pravděpodobností posazeni na Bradavický Expres a posláni domů, aby neviděli následky této kruté války.

 

Hrad, který byl po mnoho let jeho domovem… se teď stal jen vzpomínkou a Harry nemohl uvěřit, že už ho nikdy nespatří. Že je to naposledy. Naposledy prochází těmi známými chodbami a dívá se na planoucí pochodně na stěnách, míjí po cestě dveře do přístěnků, kamenné podlahy, vyzařující vlhký chlad… ty obrovské těžké dveře, které se otevíraly pod jeho dotykem, a kterými pokaždé procházel s tím netrpělivým očekáváním a šíleně bijícím srdcem.

 

Severusův kabinet byl ponořen v naprosté tmě. Muž zapálil hůlkou několik svíček, otočil se na Harryho a podal mu plánek.

 

"Sleduj všechny body v okolních chodbách a dej mi vědět hned, jakmile se někdo přiblíží," nařídil, po čemž se k němu otočil zády a zamířil hůlkou na police vyplněné lektvary a různými přísadami, vyslovil dlouhou a komplikovanou inkantaci a v té chvíli si Harry uvědomil, že Snape z nich snímá všechna ochranná kouzla. Následně přešel ke svému stolu a chvíli prohledával šuplíky. Nakonec z nich vytáhl tašku, která vypadal přesně jako ta, ve které si Harry nosil své knihy na hodiny, ale byla o něco menší. Severus na ni použil jakési kouzlo, a následně pozvedl svou hůlku, a rozhlédl se po kanceláři. Stačilo jedno mávnutí a Harry spatřil jak většina lahviček a sklenic přistává v tašce. Další mávnutí a všechny zásuvky v psacím stole se otevřely a jejich obsah se rovněž naskládal do tašky.

 

"Za mnou," řekl Severus a zamířil do svých komnat. Harry polknul a následoval ho, zatímco kontroloval mapu. Spatřil, jak Severus míří ke svému baru. Sáhnul po lahvi whisky, beze slova naplnil dvě skleničky a následně vrazil zaskočenému Harrymu karafu s ledovou vodou spolu se sklenkou a rozkázal: "Pij."

 

Och, voda se mu ještě nikdy nezdála tak nádherně osvěžující. Harry vypil na zátah tři sklenice a v té době si Severus balil do tašky své drahocenné knihy, po čemž otevřel průchod do laboratoře a mávnul hůlkou. Všechny kotlíky, hmoždíře, knihy a dárky od Harryho rovněž zmizely v tašce a následně Severus zamířil do ložnice.

 

Harry měl podezření, že kouzlo, které Severus použil, fungovalo podobně, jako stan, ve kterém bydleli během Mistrovství světa ve famfrpálu, ale nechtěl ho teď obtěžovat s otázkami a tak prostě stál beze slov uprostřed obývacího pokoje, a díval se na dvě křesla a vyhaslý krb. A měl pocit, že se s každým okamžikem jeho srdce naplňuje stále nepříjemnějším chladem.

 

"Rád jsem sem chodil," řekl tiše. Pocítil na sobě Severusův tvrdý pohled. "Bude tam, kam jdeme, krb?"

 

"Pokud chceš, můžeme mít i deset krbů. Ale domnívám se, že tenhle konkrétní by bylo těžké zabalit sebou."

 

Harry nevnímal tu sarkastickou poznámku a odvětil:

 

"Nepotřebuju deset. Stačí mi jeden. A… chtěl bych dvě křesla. Stejné jako tyhle."

 

Na Severusových rtech se objevil ten úžasný, křivý úsměv, o kterém si Harry myslel, že ho už nikdy nespatří.

 

"Ještě spolu nežijeme a už si stanovuješ podmínky?" Zeptal se posměšně.

 

Na zlomek vteřiny Harry cítil, jako by měl znovu trest. Jakoby se žádná z těch strašlivých věcí nestala… jakoby Hermiona ještě stále žila... jakoby…

 

Chytil se za žaludek a přehnul se v půli, sevřel víčka a bojoval se silnou závratí hlavy a pocitem, jakoby se z něj cosi snažilo vymanit. Drásalo si to cestu z jeho mysli, zaplavovalo mu oči krví a obrazy, které ho ranily víc, než dýky přímo do srdce.

 

Nagini, otevírající ústa a pohlcující ženu, která ještě stále žila a věděla, co se jí děje… děsivý, hrdelní křik, když její hlavu pohltil had a zasouval ji do sebe hlouběji a hlouběji…

 

A ta příšerné vědomí, kousající vnitřnosti, že to on to způsobil. A jen přihlížel s vnitřní satisfakcí, fascinovaný tím činem, a pocitem, jak se mu do úst vlévají hořké a husté výčitky černého svědomí.

 

Nemohl dýchat. Už nic neviděl. Neměl by existovat po tom všem, co udělal. Neměl by…

 

"Pottere! Okamžitě se ke mně vrať!"

 

Ucítil, jak něco… známý hlas… tlačí smolu stranou, sahá po něm a vytahuje ho na povrch.

 

Světlo se objevilo tak náhle, že chvíli nic neviděl. Neměl tušení, co se děje. Byl příliš vyděšený, příliš oslabený, jak se snažil neutopit, a když se kolem něj obtočily paže, uzavřely ho v železném sevření a nedovolovaly mu se pohnout, ze světla se vynořila Severusova tvář a Harryho plíce se uvolnily pod náporem vzduchu.

 

"Nedovol, aby mě odvedli," vydechl, a cítil, jak po jeho třesoucím se těle stékají kapky potu. Cítil se špinavý. Cítil, jakoby měl na těle jejich krev. Cítil ji uvnitř sebe. "Dostaň mě od nich!" Vysvobodil jednu ruku a sevřel ji v Severusových vlasech, trhnutím přitáhl jeho hlavu k sobě a setkal se s jeho rty. Celé jeho tělo se nekontrolovatelně třáslo, jako by se dostával do anafylaktického šoku, když kousl ta tenká ústa, ochutnával jejich vnitřek jazykem a cítil, jak v něm roste pocit tepla a vyplavuje špínu pryč.

 

Když nakonec odtrhl své rty, byl tak ochromený, že chvíli neměl tušení, co se stalo. Viděl nad sebou jedině lesknoucí se, černé oči a pootevřené, zčervenalé rty, ovívající mu tvář horkým dechem.

 

"Nikdy mi tě nevezmou," zašeptal ochraptěle Severus. "Vytrhnu tě z nejhlubší temnoty. Strávil jsem v ní celý život. Nikdy nedovolím, aby ses v ní ztratil. Rozumíš?" Severus s ním zatřásl, jako by mu ta slova chtěl vyrýt do mysli. "Nikdy!"

 

Harry se široce otevřenýma očima díval do obsidiánových očích naproti. Vycházel z nich žár, pronikal jím a zcela ho očistil od krve a špíny.

 

Znovu byl jen Harrym.

 

"Severusi…" Zašeptal, a ani se nepokoušel ovládnout teplo, které se mu rozlévalo žilami. "Kdybych tě neznal, myslel bych si, že jsi mi právě slíbil lásku až za hrob."

 

Severusův pohled se během zlomku sekundy změnil. Planoucí žár v nich pohasl, a na jeho tváři se objevilo podráždění. Posměšně si odfrkl a pustil ho tak náhle, že se Harry málem zhroutil na podlahu.

 

"Kdybys mě znal, věděl bys, že mi nic neleze tak na nervy, jako nesmysli plácající Nebelvíři," zavrčel chladně, odstoupil od něj a poupravil si šaty. "Seber se!" Nařídil, a otočil se k Harrymu zády.

 

Harry se narovnal, i když stále cítil lehkou závrať hlavy a nepříjemný stisk v žaludku.

 

A Severus byl znovu Severusem…

 

Bylo úžasné, jak rychle dokázal změnit své chování, když už Harry nebyl v nebezpečí.

 

Než se Harry stačil dát úplně do pořádku, Severus mu hodil jeho neviditelný plášť a nařídil:

 

"Obleč si ho a pojď. I tak už jsme tu příliš dlouho."

 

Harry přes sebe přehodil neviditelný plášť a sledoval, jak si Severus přehodil tašku přes rameno a vypil několik chameleoních lektvarů, po čemž, jakmile se podíval na mapu, vyšli na chodbu a zamířili směrem k opuštěné Nebelvírské věži. Na horních patrech nikdo nebyl, kromě duchů, kteří sem tam prolétli. Prošli otvorem za portrétem a vylezli po schodech do ložnice. Severus umístil všechny věci z Harryho kufru do tašky.

 

"To je všechno?" Zeptal se, chytil ho za zápěstí a chystal se odejít.

 

"Ne. Musím si vzít ještě jednu věc," odpověděl Harry, vytrhl ruku z mužova stisku a zamířil ke své posteli. Naklonil se, sáhl pod polštář a vytáhl z pod něj chladnou, skleněnou kouli, kterou dostal od Severuse k Vánocům. Vytáhl ruku zpod pláště a podal dárek Severusovi, aby ji schoval do tašky. "Můžeme jít," zašeptal, po čemž se rozhlédl po místě, ve kterém strávil většinu svého života. Pocítil Severusovu dlaň, jak se mu sevřela prsty, než se mu opět stiskla zápěstí.

 

Cesta po schodech dolů se zdála o mnoho delší. Jakoby každý schod připomínal pomalý pád. Jako by se snažil vstřebat všemi smysly každý krok, protože věděl, že už sem nikdy více nevkročí. Jako by každý z nich měl být poslední.

 

***

 

Když sešli z věže, dveře do Velkého sálu byly zavřené, Tentokrát však nesměřovali k Vrbě Mlátičce. Severus je vedl směrem na pozemky, protože se hranice k přemístění nacházela za nimi. Na mnoho místech ještě ležel sníh, a když sešli z mostu, Harry spatřil po pozemcích pobíhající postavy bystrozorů a kouzelníků, a na samé hranici pozemků nehybná těla.

 

Nedokázal zastavit nepříjemné trhnutí kolem žaludku, když si uvědomil, že je to dočasné místo pro shromáždění těl padlých. Nad některými z nich spatřil postavy jejich blízkých a v jedné chvíli poznal…

 

Prudce se zastavil, cítíc, jak mu srdce vyskočilo do krku.

 

Severus ho zatáhl za paži.

 

"Ani na to nemysli!" Uslyšel jeho ostrý hlas.

 

"Musím s ním mluvit," odpověděl Harry a díval se na Ronovi rudé vlasy, jak klečí ve sněhu nad jedním z těl.

 

"To není dobrý nápad." Severusův tón byl nervózní, ale Harry ho nechtěl poslouchat.

 

"Možná už ho nikdy neuvidím," zaprotestoval Harry a vytrhnul ruku z mužova sevření. "Chci se s ním rozloučit."

 

Aniž by čekal na jakoukoliv odpověď, zamířil přes pozemky pokryté sněhem a blátem, a vyhýbal se pobíhajícím bystrozorům. Slyšel za sebou Severusovi kroky, ale nehodlal se zastavit.

 

Snažil se nedívat na těla, která míjel, i když se mu zdálo, že mezi nimi postřehl známé tváře. Zaměřil se však jen na rudé vlasy svého nejlepšího přítele, který klečel na zemi, odvrácený zády, a když Harry přešel blíž, spatřil… ji.

 

Hermiona vypadal jako v jejich druhém ročníku. Jako by byla zkamenělá a za okamžik měla vstát, usmát se, a říct, že už je všechno v pořádku, a aby se nebál. Ale Harry věděl, že to neudělá a… a cítil tak strašný, svírající tlak v hrudi, který rostl a nabýval, a každou chvíli mohl prasknout, a zbavit ho všech sil. A on tam jen stál, díval se na její mokré vlasy, rozptýlené na sněhu a blátě, klidnou tvář, a bojoval s žárem v hrdle a svírajícími se očními víčky, a snažil se v sobě zadusit vnitřnosti trhající bolest.

 

Popošel ještě blíž a dovolil, aby se pod ním kolena zlomila, když klesl vedle ní a natáhl ruku, aby se dotknul její ledové dlaně. A nedokázal zastavit pocit, jako by se mu žaludek přetočil vzhůru nohama, když spatřil Ronovu tvář. Znal ho už šest let a ještě nikdy neviděl na jeho tváři… takový… takové…

 

"Rone," zašeptal tiše a sotva ovládl svůj chvějící hlas. "To jsem já, Harry."

 

Ronovi oči se prudce rozšířily, vyplnily se hrůzou a zmatkem. Rozhlédl se okolo sebe a hledal zdroj hlasu.

 

"Jsem naproti tobě. Mám na sobě neviditelný plášť," vyjasnil rychle Harry a spatřil, jak se pohled jeho přítele zaměřuje na místo, kde klečel a ve sněhu byly otisky jeho kolen.

 

"Harry," zašeptal Ron nepřirozeně sevřeným hlasem. "Jsi to opravdu ty?"

 

"Ano, vrátil jsem se. A zabil jsem ho. Už nikdy se nevrátí."

 

Harry spatřil, jak se Ronovi oči přimhouřily, jakoby potřeboval delší chvíli, aby ty informace strávil.

 

"Koho jsi zabil? O čem to mluvíš?"

 

"Voldemorta. Zabil jsem ho, Rone. A tentokrát už navždy."

 

Ronova tvář se naplnila úžasem.

 

"Ale… jak? Co se stalo? Kde jsi byl? Proč se schováváš? Všichni tě hledají. Jsi raněný?"

 

"Ne, nic mi není. Nechal jsem jeho tělo v Chroptící Chýši. Řekni to profesorce McGonagallové. Co se stalo se Smrtijedy?"

 

Ron se zdál úplně zmatený, tím co slyšel.

 

"Oni... najednou zpanikařili a začali utíkat. A nevěděli jsme, co se stalo… Opravdu jsi ho zabil?"

 

"Ano, Rone. Ale udělal jsem to příliš pozdě. Je mi líto… Je mi líto, že jsem ji nezachránil."

 

Tvář jeho přítele pokryl stín, a jeho ústa se sevřela do tenké linky.

 

Harry sklonil pohled a bojoval s rozmazaným obrazem.

 

Bál se položit další otázku. Bál se, že uslyší něco, co...

 

"Co tvoje rodina?" Zeptal se sotva slyšitelným šeptem.

 

Ron odpověděl až po chvíli a Harry uslyšel v jeho hlase chvění, jak bojoval s řadou emocí.

 

"Fred a George hledají Billovo tělo," odpověděl Ron, jeho hlas se zvláštním způsobem změnil a Harry slyšel, jak se jeho hlas na jméně jeho bratra zlomil. "Percy je lehce zraněný, a máma i táta jsou u Svatého Munga s Ginny. Je celá popálená. Nevíme, jestli se z toho dostane." Něco v Ronově tváři se změnilo, jako by jím probleskla jedovatá nenávist. "Je to vina toho zkurvysyna Snapea. Od začátku jsem věděl, že je to zrádce. Doufám, že ho chytí co nejdřív a zabijou ho."

 

Harry se cítil, jako kdyby obdržel ránu do žaludku, která ho na okamžik zbavila dechu.

 

A v té chvíli ucítil Severusovu dlaň, jak se mu sevřela na rameni a trhla s ním.

 

Otočil hlavu a spatřil, jak k nim míří Kingsley.

 

"Rone, musím jít. Nikomu neříkej, že si mě viděl. Napíšu ti dopis," zašeptal spěšně a vstal.

 

Ron se zdál naprosto šokovaný.

 

"Co? Proč? Kam chceš jít? Všichni na tebe čekají."

 

"Nemám čas. Brzy se ozvu," odpověděl rychle Harry, když ho Severusova dlaň chytila za zápěstí. Táhl ho za sebou a pak uslyšel tichý, rozhodný sykot:

 

"Musíme jít!"

 

"Počkej!" Zavolal za ním Ron, vyskočil na nohy a rozhlédl se okolo, dezorientovaný vývojem situace. "Harry, kde jsi?"

 

Harry téměř běžel, táhnutý Severusem, rychle mířil k hranici Zakázaného lesa. Jeho srdce bilo tak hlasitě, že měl pocit, jako mu celý svět duněl v uších.

 

Všechno bylo špatně. Chtěl se jen rozloučit a teď se cítil, jako by mu něco drásalo vnitřnosti, když si vzpomněl na Ronova nenávistná slova.

 

Tiše vklouzli do stínu stromů a Harry cítil, jak ho Severus pustil, aby vypil protilátku na Chameleoní lektvar, protože pod jeho vlivem je nemožné se přemístit. Snažil se na muže nedívat s nenávistí, když se znovu stal viditelným. Beze slova si stáhl neviditelný plášť, sevřel ho pod paží, a čekal, až lektvar přestane fungovat úplně, aby se mohli přemístit.

 

"Harry!" Chvějící se hlas, který se náhle vynořil za jeho zády, způsobil, že ho polila ledová vlna hrůzy. Prudce se otočil, a viděl, jak se Ron vynořil zpoza stromu a mířil hůlkou přímo na Severuse stojícího vedle Harryho. Musel sledovat jejich stopy ve sněhu… "Odstup od toho zrádce."

 

Harry zareagoval instinktivně, protože jeho mysl zalila ledová vlna zděšení, která mu naprosto zabránila ovládat své činy. Bleskově se přesunul k Severusovi, chytil ho za ruku a zakryl ho celým tělem, aby ho uchránil před možným útokem. A pocítil, jak v té samé chvíli Severus vytahuje svou hůlku, míří s ní na Rona a syčí přes zaťaté zuby:

 

"Odhoď hůlku, Weasley, a já ti dovolím odejít po svých."

 

Ale zdálo se, že Ron jeho slova vůbec neslyší. Díval se na Harryho s oslepující nedůvěrou.

 

"Co to vyvádíš, Harry? Proč jsi tady s ním? Proč…" Zarazil se, jako by mu slova nechtěla projít hrdlem. "Proč ho zatraceně objímáš?"

 

Harry otočil hlavu a podíval se na svého přítele přes rameno a měl pocit, jako by mu něco roztrhlo srdce na půl.

 

"Rone, nemůžu ti to říct, protože bys to nepochopil. Prostě skloň hůlku a nech nás odejít."

 

"Co bych nechápal?" Ron jako by nad sebou stále více ztrácel kontrolu. "Že na tebe použil nějaké kouzlo a chce tě unést, aby měl výhodu při vyjednávání, když ho dopadne ministerstvo?!"

 

"Ne, ty nechápeš…"

 

"To ty to nechápeš, Harry! Je to zrádce a vrah! Zabil bystrozory! Víš, co udělal?"

 

"Rone…"

 

"Unesl Ginny a pak jsme jí našli smrtelně popálenou vedle těla ředitele! Jeho mohl klidně taky zabít! I Hermionu!"

 

"Rone!"

 

"Našel jsem ho nad jejím tělem! Jsem si jistý, že ji zabil on! Kdo ví, jaké zločiny ještě spáchal!"

 

"Rone, já bez něj nedokážu žít!"

 

Slova, která Harry zakřičel, visela ve vzduchu jako krystalky ledu a vyplňovala prostor vibrujícím tichem.

 

Pocítil, jak Severusovi prsty pevněji sevřely jeho dlaň.

 

Ronova tvář se prudce změnila. Stala se tak bledou, jako sníh pod jeho nohama. A vyplnila se odporem. Odporem svírající nitro.

 

Couvnul o dva kroky nazpět a zachrčel:

 

"Ne... to není možné… jak dlouho? Ty a on… To…" jeho oči se náhle rozšířily, jako by ho udeřilo něco, co měl celou dobu na dosah ruky, ale nedokázal to spatřit. "Ten lektvar… byla to pravda. Lhal jsi mi celou dobu. To za ním ses plížil poslední půl roku. To… to je nechutné! Jak jsi mohl?!" Jeho tvář se zkřivila, jako by snědl citron a nemohl uvěřit tomu, že by mohl komukoliv jinému chutnat. "Ztratil jsi rozum?! On je na jejich straně!!!"

 

Harry se díval na roztřesené kruhy, které kreslila ve vzduchu Ronova hůlka, a věděl, že Severus ho ještě neomráčil jen kvůli němu. Sáhnul po své vlastní hůlce a odpověděl rozhodným hlasem:

 

"Ne, Rone. Severus je na mé straně."

 

Spatřil, jak se Ronovi oči vyplňují plamenným, nekontrolovatelným pocitem zrady a než chlapec stačil otevřít ústa, Harry bleskově vytáhl svou hůlku a zamířil.

 

"Expelliarmus!"

 

Hůlka se vytrhla z Ronovy ruky, přelétla několik metrů a spadla do křoví.

 

Harry otočil hlavu a podíval se přímo do tmavých očí, které se na něj dívaly s uznáním. Pocítil Severusovu paži, jak ho přitáhla blíže k sobě a zakryl ho černým pláštěm, jako by ho muž chtěl ochránit před celým světem a uzavřít ho v něm. Harry slyšel, jak k němu z dálky doléhá Ronův křik, ale zdál se tlumený, jako by vycházel zpoza skla:

 

"Jestli s ním odejdeš, přestaneš pro mě existovat! Slyšíš?! Budeš pro mě mrtvý!"

 

Ale Harry ho sotva slyšel. Uzavřený v Severusových pažích, obklopený černí, která tlumila veškeré zvuky a světlo, jako ochranný kokon, ze kterého už nikdy nechtěl odejít. A pomalu se jím nechal pohltit. Dovolil, aby ho vzal ze světa, který ho už nepotřeboval a zavřel ho ve světě, do kterého teď patřil.

 

Vzduch se na zlomek vteřiny vyplnil jiskrami a po chvíli v místě, kde před chvílí stály postavy přitisknuté k sobě, zůstaly jedině dva páry stop ve sněhu.

 

 

 

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel šest a deset